Skupina Uusikuu na kolotoči života

Rozhovor s Laurou Ryhänen ze skupiny Uusikuu

Jak vaše kapela vznikla?

V kapele jsme dva Finové, já a houslista Mikko. Zbytek sestavy tvoří Němci. Já žiju už nějakou dobu v Německu. Hudbě jsem se hodně věnovala ještě ve Finsku, ale poté, co jsem se přestěhovala do Německa, jsem s ní na nějakou dobu přestala. Neměla jsem žádnou kapelu, a hudbu jsem tedy aktivně neprovozovala. Ale postupně jsem si k ní znovu hledala cestu. Jednou, když se v Tübingenu na jihu Německa konala nějaká evropská slavnost, oslovil mě jeden finský zpěvák, abych vystoupila s jeho kapelou, která ten večer hrála na pódiu tango. V té době jsem tango vůbec neměla ráda, nebyl to můj oblíbený žánr. Vnímala jsem je jako hudbu pro staré, která například ve Finsku v té době už dávno nebyla populární, zvlášť u lidí mé generace. Ale řekla jsem si, že to pro jeden večer zkusím, že to bude zajímavá zkušenost. Koncert se povedl a my jsme si řekli, že možná v Německu pro tento typ hudby najdeme vhodný trh a že bychom mohli pokračovat. Ale to byla ještě jiná kapela, která předcházela Uusikuu, o kterých se budeme dnes bavit. Vystupovala jsem s ní nějakuo dobu, ale v roce 2006 to skončilo, protože jsem se se svým manželem Mikkem načas odstěhovala do Velké Británie. I tam jsem však měla touhu vystupovat, a tak jsem si říkala, že bych mohla založit nějakou novou kapelu, která by působila – a to byl docela bláznivý nápad – napůl v Německu a napůl v Anglii. Nakonec se povedlo tento nápad zrealizovat, a to byl tedy začátek skupiny Uusikuu.    

Nedávno jste vydali své páté album Karuselli, Kolotoč. Proč tento název?

Cesta k názvu alba je vždy zajímavá. Může to být jméno jedné z písní, ale v tomto našem případě tomu tak není. Měli jsme více adeptů na název, ale nakonec jsme se rozhodli pro Karuselli, Kolotoč, protože je to slovo, které reflektuje lidský život. Někdy je člověk šťastný, někdy se cítí jako balerína, někdy jako starý medvěd, někdy jako koloušek Bambi, jindy jako kůň. V životě se míchají různé druhy melancholie s veselou náladou a dalšími emocemi, což vyjadřují právě různé figurky na kolotoči. Někdy sedíme na kolotoči života vpředu a jindy na zadním sedadle a odpočíváme. Přišlo nám to jako dobrý název, který vyjadřuje pestrost nálad na albu.    

Album obsahuje mimo jiné jednu vítěznou píseň Velké ceny Eurovize z počátku 60. let…

Jsme velcí fanoušci Velké ceny Eurovize. Na každém nebo skoro na každém albu máme aspoň jednu píseň z této soutěže. To je taková moje slabost. Dnes už je to možná jiné, ale v minulosti byla Eurovize obrovskou zásobárnou nádherných písní. Nevím, jak tomu je nebo bylo ve vaší zemi, ale ve Finsku bylo běžné, že se každý velký hit překládal do finštiny. Teď už se to tak nedělá, ale bylo to skvělé. Proto byly tyto písně součástí našeho dětství a patří k naší kultuře. Takto jsme tedy znali například italské písně z 50. let nebo německé šlágry z minulého století.    

Jak na úpravách písní v kapele pracujete?

Práce na písních je v našem případě dlouhý proces. Mikko poslouchá stovky a stovky skladeb. Z nich pak některé vybere a nad jejich seznamem spolu nejprve my dva diskutujeme. Je totiž důležité, abych já jako hlavní zpěvačka kapely s písněmi souzněla a abych se dokázala ztotožnit s jejich textem. Abych dokázala vyprávět jejich příběhy. Potom jdeme s proškrtaným seznamem písní za dalšími členy kapely a zkoušíme, jak se nám co bude hrát. Zde už do procesu promlouvají ostatní a společně se snažíme vytvořit zvuk, který odpovídá naší skupině. Někdy ten proces trvá i několik let. Nějakou píseň například zkoušíme hrát, pak ji odložíme a po dlouhé době se k ní zase vracíme. Je zajímavé také sledovat, jak naše životní zkušenosti dokážou změnit náš vztah k jedné konkrétní písni. Třeba se mi nějaká píseň nezdá, nedokážu si představit, že bych ji zpívala. O dva roky později se něco přihodí v mém životě, a najednou tomu textu dobře rozumím a ztotožňuji se s ním. Tohle se nám děje velmi často.   

Kde vaše kapela nejčastěji hrává naživo?

V poslední době koncertujeme především v Německu a také v Rakousku, kam to máme z jihu Německa blízko. Do Švýcarska to máme blíž než do Berlína nebo do Hamburku. Hráváme také ve Velké Británii, protože tam stále máme vazby. A pochopitelně ve Finsku. Ale rádi zahrajeme i jinde.