Marjo Smolander: Kantele a kora mají mnoho společného

Rozhovor s finskou hudebnicí Marjo Smolander

Jste mimo jiné členkou dua Zäpämmät a máte i další projekty. Jak vůbec vznikl nápad, že natočíte sólové album?

O tom, že natočím sólové album, jsem tajně snila několik let. Klíčový byl rok 2019, kdy jsem se přihlásila do vzdělávacího programu World Pitch, financovaného Evropskou unií. Musela jsem se tam hlásit s nějakým konkrétním projektem, a tak jsem si řekla, že tedy snad už nazrál čas pro mé sólové album. Povedlo se, byla jsem přijata, a jako mentora mi přidělili Chrise Eckmana z vydavatelství Glitterbeat. Společně jsme tedy začali pracovat na mém albu. Postupně se utvářela konkrétní představa včetně toho, které hudebníky bych si například chtěla na album pozvat.   

Když jste hovořila s Chrisem Eckmanem, nepadla z jeho strany nabídka, že by album mohlo vyjít právě u jeho vydavatelství Glitterbeat?

Chris byl mým mentorem v rámci projektu, měl mne jako mladou hudebnici nasměrovat, ale v žádném případně nemělo jít o nějaký komerční vztah. Dostala jsem od něj mnoho cenných rad, protože vydávání hudby opravdu rozumí. Dlouho jsem s ním hovořila také o tom, jestli bych album měla vydat u nějakého vydavatelství, ale nakonec jsme dospěli k tomu, že bych si je možná měla vydat vlastním nákladem. Já jsem to považovala za dobrý způsob, jak se naučit, jak takové věci fungují.    

Dlouhodobě spolupracujete s africkými hudebníky a někteří z nich účinkují jako hosté i na vašem albu. Mají podle vás hudba, kterou hrajete ve Finsku, a hudba africká něco společného?

Mám zkušenosti se starou karelskou tradicí hry na kantele a vím, že technika hry na tento nástroj má mnoho společného s hrou na západoafrickou koru a s takzvaným pouštním blues a způsobem, jakým se v západní Africe hraje na kytaru. Myslím, že těmto druhům hudby je vlastní určitá meditativní estetika. Akordy se nepoužívají v západním stylu, ale tvoří určité riffy, na kterých se staví polyrytmické melodie. Je to hudba, která plyne a nemá žádný začátek a žádný konec. Poslouchat a hlavně hrát takovou hudbu je opravdu fascinující. Úplně se do ní ponoříte.   

Podle čeho jste si vybírala spoluhráče na album?

Hledala jsem konkrétní lidi. Nezáleželo mi na tom, odkud pocházejí nebo na co hrají. Chtěla jsem mít na albu hudebníky, ke kterým mě pojí nějaké osobní pouto. Jsou to většinou lidé, s nimiž jsem se sice potkala kvůli hudbě, ale se kterými mě pojí přátelství. Za každým jednotlivým hudebníkem na albu je příběh – proč je tam právě on nebo ona. Výběr hostů byl tedy velmi osobní, ale všechno jsou to samozřejmě skvělí hudebníci. Někteří z nich pocházejí ze Senegalu nebo z Mali, protože v těchto zemích dlouhodobě působím. Jinak šlo při výběru hostů také o vzájemné napojení. Hrát s někým, to znamená komunikovat a také znát charakter toho druhého. Když hrajete, prozrazujete tomu druhému něco o sobě, sdílíte se navzájem. Když pouze hrajete a nekomunikujete, nedíváte se jeden na druhého, nefunguje to. Právě to mě na hudební spolupráci fascinuje. Když spolu v hudbě něco dělají dva lidé, výsledek vydá za více než za dva.    

Pravidelně jezdíte do Afriky a i tam hrajete na kantele. Jak tento nástroj, který nezná ani většina Evropanů, afričtí posluchači vnímají?

Lidé v Africe kantele neznají. Když tam tedy s tímto nástrojem přijedu, vlastně moc nevím, co s ním dělat, protože v africké hudbě pro něj neexistuje žádná role. Ale lidé jsou zvědaví, rádi si mě poslechnou. Také už vím, jak s Afričany o kantele mluvit a jak jim ukázat možnosti nástroje. Krásně to jednou vyjádřil jeden známý v Bamaku, který sám na nic nehraje. Řekl mi: „Aha, to je něco jako kytara, protože na to můžeš hrát akordy, ale zároveň je to basa, protože to má i basové struny.“ A když jsem pak na kantele zabušila, řekl: „Á, takže je to i djembe!“ Když lidé něco neznají, potřebují takto srovnávat. Musím ale říct, že i pro mne je to stále velká neznámá, protože v africké žádný podobný nástroj není. Na druhou stranu to znamená, že mám mnoho možností, jak hrát, a to se mi také líbí.