Janusz Prusinowski: Slovo mazurka je pro nás symbolem

Janusz Prusinowski: Slovo mazurka je pro nás symbolem

Pořad v souvislostech


Všechny mazurky světa
Budeme vysílat

S Tomášem Háčkem o albu Littlewood Songs
S Janem Smigmatorem o albu Murphyho zákon
Skupina 29/2
Vysílali jsme


Kluk z Husovky – rozhovor s písničkářem Kubou Horákem

Se skupinou Zuby nehty o albu Srdce ven

Rozhovor se skupinou Džezvica
Audioarchiv
19. října 2020 World music, Aktuality Autor: Milan Tesař

Na začátku října 2020 proběhl ve Varšavě z jara přesunutý festival Wszystkie mazurki świata. Jedná se o akci zaměřenou na polskou lidovou hudbu a její reflexe v hudbě klasické a také ve folkloru celého světa: Polsko totiž dalo světu tance jako mazurka nebo polonéza, které se v řadě zemí vyvinuly v zajímavé nové formy. O této polské hudební tradici, ale také o historii a současnosti jedinečného festivalu hovoříme s jeho ředitelem, houslistou a velkým znalcem polské lidové hudby Januszem Prusinowským.

Rozhovor s Januszem Prusinowským, ředitelem festivalu Wszystkie mazurki świata

Jaká myšlenka byla na úplném počátku vašeho festivalu?

Na samém začátku byla úvaha, že slovo „mazurek“ má v polštině několik významů. Je to zvláštní pečivo, takový dort, který se peče vždy o Velikonocích. Dále je to pták – vrabec. Je to také obyvatel Mazovska. A v neposlední řadě je to typ hudby, písně a tance. A mě napadlo, že toto slovo by mohlo být symbolem všeho, o co nám jde. Hrajeme tradiční hudbu, učíme se ji od starých mistrů, hrajeme k tanci a to vše vytváří takový vlastní vesmír kolem lidové hudby. „Mazurek“ je pak symbolem něčeho, co je lokální a jedinečné. A přesně o takovou hudbu nám jde. V prvním roce jsme festival přímo spojili s Velikonocemi. Po velikonoční mši lidé vyšli před kostel, kde muzika hrála mazurky. Poté jsme je vzali do podzemí, kde pianista hrál Chopinovy mazurky. K němu se přidala jazzová kapela a hrála improvizované mazurky. A pak se znovu tančilo, lidé přinesli dorty a navzájem se podělili. Tak to tedy všechno začalo. V dalších letech se pak tradice začala rozvíjet.   

Vím, že se v polštině pro tanec používají výrazy mazur a mazurek. Jaký je mezi nimi rozdíl?

Vysvětlit rozdíl mezi slovy „mazur“ a „mazurek“ není úplně snadné. Především obyvatelům Mazovska ve středním Polsku říkáme „Mazurové“. Kromě toho je ještě na severu Polska jiný region, kterému se říká Mazury. Ale my tedy zůstaneme u Mazurů z Mazovska. Jejich tancům se říkalo také „mazury“, ale používala se i slova „mazurky“ a „mazurečky“. Podobně jiný tanec se nazýval „ober“, „oberek“ nebo „obereček“. Letos jsme měli v rámci festivalu večer s názvem Dialogy o polských tancích s podtitulem „Lidové versus národní“. Tam bylo možné si všimnout, jak podobné melodie a podobné rytmy získávaly jinou taneční podobu na vesnici, na šlechtickém dvoře a třeba v salonu ve Varšavě nebo v jiném velkém městě. Mazurky se tančily hlavně na venkově. Byly to vířivé tance, často na improvizovanou hudbu a na melodie, které měly základ ve zpěvu. Mazur má trochu jiný rytmus a je to spíše ceremoniální dvorský tanec, který má svůj původ ve vojenském tanci z doby renesance. Podobný je také oberek. A dnes od sebe málokdo rozliší mazurky, oberky a mazury.  

Festival je sice zaměřen na polskou hudbu, ale věnujete se i její konfrontaci s hudbou světovou. Z čeho při organizování takových koncertů vycházíte?

Když jsme před deseti nebo jedenácti lety s festivalem začínali, zdálo se nám, že málokdo v Polsku ví, jaký vliv měla polská hudba na hudbu světovou. Lidé to spíše brali tak, že my Poláci si ze světa bereme, co se nám líbí, a upravujeme si to po svém. Ale ve skutečnosti je tu hudební styl, který nazýváme „polský styl“ a který se po několik století proměňoval. Díky odborníkům ze Švédska a dalších skandinávských zemí například víme, že název švédského národního tance „polska“ skutečně pochází od slova „polský“. A je to tanec, kterému u nás v Polsku říkáme „chodzony“ nebo také „polonéza“. Od 15. do 17. století se móda tohoto „polského stylu“ po celé Evropě šířila jako oheň, všude se tančila polonéza. Všechny plesy začínaly polonézou, a tedy polským tancem. Na to Poláci už dávno zapomněli. Stejně tak jsme zjistili, že na každé venkovské zábavě ve Francii se tančí mazurka, která se rozšířila i do dalších zemí. Dnes je mazurka národním tancem ve Francii, v Itálii, v Portugalsku a dostala se i do všech kolonií, mimo jiné do Severní i Jižní Ameriky. Dnes se tančí například na Haiti nebo na Filipínách a tam všude plní roli místní tradiční hudby. Bylo to přirozené. Lidé hráli to, co se jim líbilo. Přijali to a naučili se to, neznali žádné hranice. Přitom v Polsku dlouho nikdo nevěděl, že mazurka je také francouzský tanec, že polska je tanec švédský. Že taneční rytmus, který vychází z přirozeného rytmu polského jazyka, je dnes součástí světové kultury. Je to podobné, jako když na počátku 20. století přišlo z Argentiny do Evropy tango a rozšířilo se po mnoha zemích. Všude autoři začali skládat písně ve stylu tanga, protože tam byl jasný rytmus a každý hned věděl, jak na něj tančit. – Včera jsme tady měli koncert, na kterém jsme srovnávali tance z francouzské Okcitánie a tance z polského Sieradzského regionu. V jiném roce to byla italská tarantella a polský oberek, ještě dříve španělská jota a mazurek nebo polska a polonéza. Chceme odkrývat styčné boty s pomocí hudebníků z jedné i druhé strany. 

Podle jakého klíče zahraniční kapely do Varšavy zvete?

Sláva našeho festivalu se už roznesla po celém světě a kapely se nám dnes samy hlásí, protože náš festival je naprosto unikátní. Nezveme zahraniční soubory do předem vymyšleného programu, ale žádáme je, aby samy vytvářily příběh na pódiu. Dáme nějaké základní zadání a čekáme, kdo se nám ozve s nějakým konkrétním nápadem. Je to nekončící proces, a to jak zde v Polsku, tak v rámci mezinárodních vztahů. Například Francouzi, kteří tu letos hráli, tuto hudbu znali možná z desek, možná od přátel, a naučili se ji. Jeden z nich má navíc matku Polku, takže má k polské kultuře blízko. – Kromě toho my také jezdíme po světě a naše hudba oslovuje lidi, kteří jsou nastaveni na podobnou notu a snaží se v hudbě najít něco zajímavého.

Festival má pevnou strukturu a vrcholí vždy v noci ze soboty na neděli dlouhou taneční nocí. Proč?

Festival má pevně danou strukturu. Začínáme programem „Malé mazurky“ pro rodiny s dětmi, kdy si všímáme role dětí v tradiční venkovské kultuře. V ten stejný den na festivalu vystupují nejmladší folklorní kapely, vítězové soutěže „Stará tradice“. Začínáme tedy od mladých a někdy doslova od kolébky. Potom je několik dnů plných workshopů a koncertů. První z těchto koncertů je vždy věnován některému konkrétnímu polskému regionu. Letos to byla oblast Roztocze na východě Polska, v minulých letech například Kujavsko, Kurpie, Velkopolsko a podobně. Další den máme koncert, který připomíná nějaký jev, který už dnes není obecně známý. Letos to bylo srovnání venkovských a dvorských tanců. Třetí hlavní koncert dává do souvislostí polskou a světovou hudbu. Důležitý je tam vzájemný vztah. Celé to směřuje k víkendu, kdy na festival přijíždějí lidé z celého Polska i ze zahraničí – tedy ti, kteří pracují a nemohli být s námi už od úterka. V sobotu máme přes den trh nástrojů, což je pastva pro oči i uši, protože každý tvůrce své nástroje předvádí, hraje na ně. Lidé sem nechodí jako do muzea, ale mnoho z nich si nástroje přijde koupit nebo alespoň zamluvit. A nekupují si je proto, aby si je doma pověsili na zeď, ale proto, aby na ně skutečně hráli. Často si ten, kdo se na naší dílně poprvé seznámí s nástrojem, tento nástroj od mistra koupí a po roce nebo dvou se už přijde představit se svou kapelou. Vyvrcholením festivalu je pak taneční noc, při které kapely hrají na několika místech, lidé si mohou zatančit nejrůznější tance. Co může být přirozenějšího než taneční hudba hraná k tanci? Takový deseti- nebo dvanáctihodinový taneční maraton úplně změní váš pohled na tuto hudbu. Jste jiným člověkem. Ta hudba už není jen fascinující nebo vzrušující, ale přímo vás promění. Sami přítomní hudebníci říkají, že nic podobného jindy nezažili. Že tím jejich hudba dostává úplně nový smysl. Je to velká výměna energie a opravdový vrchol celého festivalu.