Helsinki–Cotonou Ensemble: Na hromadění majetku život nestojí

Rozhovor s Janne Halonenem ze skupiny Helsinki–Cotonou Ensemble

Vím, že vzniku kapely Helsinki–Cotonou Ensemble předcházela vaše cesta do Beninu. Jak to tedy bylo?

V Beninu funguje finsko-západoafrické kulturní centrum s názvem Villa Karo. Nachází se ve vesnici Grand-Popo, asi 80 kilometrů od Cotonou, na pobřeží směrem k Togu. Požádal jsem o stipendium, abych tam mohl nějakou chvíli studovat, a k mému překvapení jsem je obdržel. Původně jsem vůbec netušil, že se mohu do Afriky dostat tak snadno. Byla to tedy skvělá příležitost, i když bych asi odcestoval v každém případě. V okamžiku, kdy jsem se o přidělení stipendia dozvěděl, jsem byl zrovna ve švédském Göteborgu a v ten den tam hrál beninský kytarista Lionel Loueke s Herbiem Hancockem. Zkusil jsem mu napsat přes MySpace, že jedu do Beninu a že bych se s ním rád po koncertě setkal. Že budu rád za jakékoli rady, které by mi mohl dát. Zavolal mi okamžitě poté, co obdržel moji zprávu. Vyloženě mi chtěl pomoci. Jedna z jeho rad byla, abych s sebou stále nosil diktafon a pokaždé, když někde uslyším nějakou hudbu, si ji nahrával. Pak ji mám poslouchat a snažit se ji analyzovat. To byla jeho vůbec nejlepší rada. Koupil jsem si tedy malý diktafon a všechno si natáčel. Poté jsem v Beninu potkal Noëla Saïzonou, který je teď hlavním zpěvákem, hráčem na perkuse a skladatelem v naší kapele Helsinki–Cotonou Ensemble. Bylo to v roce 2009. Když jsem se tam tehdy chtěl seznámit s někým, kdo by mi přiblížil místní hudbu a kultur, všichni ukazovali na něj, že je to opravdu mistr perkusista. Požádal jsem jej tedy o lekce hry na bicí, hodně jsme se spolu scházeli a poslouchali společně hudbu.  

Jaká byla od tohoto vašeho setkávání cesta k samotnému založení regulérní kapely?

Původně jsme vůbec nechtěli zakládat kapelu. Nápad, že budeme společně hrát, přišel až v dalším roce. Kulturní centrum Villa Karo slavilo deset let a při té příležitosti pozvali Noëla do Finska. Já jsem se zároveň do Finska také vrátil a chtěl jsem ukázat, co jsem se naučil. Domluvil jsem se s basistou Sampem a s bubeníkem Juhou a společně jsme jamovali. Pak se k nám přidal Noël a hráli jsme ve čtyřech. Hodně mě to bavilo, lákalo mě v tom pokračovat, a tak jsme se s Juhou a Sampem domluvili, že si sbalíme věci a odjedeme na šest týdnů do Beninu. Chtěli jsme tam zkoušet s Noëlem, psát novou hudbu a třeba natočit desku. To se stalo v lednu 2012. Odjeli jsme, měli jsme v Beninu pár koncertů, a tak to všechno začalo. Čtyři týdny jsme tam také intenzivně zkoušeli, něco jsme nahráli a album jsme dokončili ve Finsku s lidmi, z nichž se později stali členové kapely Helsinki–Cotonou Ensemble. Celé se to ale seběhlo spíše náhodou. Chtěli jsme hlavně hrát, ale když už se nám povedlo natočit album, přemýšleli jsme, co dělat dál. A tak jsme si naplánovali na další rok opět natáčení nového materiálu, já jsem mezitím poprvé navštívil světový hudební veletrh WOMEX, který se tehdy konal v řecké Soluni. A tam jsem se snažil poznat, jak funguje scéna world music. Byly to věci, o kterých jsem předtím neměl ani tušení. Dal jsem poslechnout naše nahrávky všem finským pořadatelům koncertů a festivalů a zároveň jsem plánoval vydání už natočeného alba. Založili jsme si vlastní vydavatelství a v létě dalšího roku vydali desku a odehráli turné s devatenácti koncerty ve Finsku. To byl skutečný začátek naší kapely.   

Zatím poslední album jste nahráli v době covidu, kde jste zůstali rozděleni mezi dva kontinenty. Jak toto natáčení probíhalo?

V současné době spolu hrajeme už 10 let nebo ještě o něco déle. Naše nejnovější album vzniklo opravdu během covidu. V té době jsme byli už opravdová kapela s téměř dvěma sty odehraných koncertů a opravdu rádi jsme spolu trávili čas. Byli jsme skutečně trans-kulturní kapela, ve které se jednotliví členové jeden od druhého mnoho učí. Nešlo jen o to, že v ní jsou Evropané a Afričané. Každý z nás byl pro každého dalšího v něčem inspirativní. Pokud jde o samotné nahrávání nového materiálu, v tomto ohledu nebyl covid zas až tak špatný. Každé album jsme se snažili dělat trochu jinak, systematicky jsme měli proces natáčení už proto, aby výsledek zněl jinak. V tomto případě jsme se museli učit nahrávat na dálku. Noël zůstal v Beninu a já jsem jej učil pracovat s různými programy a aplikacemi, aby spolupráce byla vůbec možná. Také jsme se naučil lépe pracovat v malých skupinách, ale tak jsme často postupovali už dříve. Teď jsme si ale více posílali nápady z jednoho kontinentu na druhý. Také jsme museli všechno nahrát bez Noëla, pak jsme já a Sampo letěli do Beninu a zvlášť natáčeli s Noëlem.    

Bylo pak náročnější nacvičit tyto skladby pro živé hraní?

Ani ne, nebylo to náročnější. Jen jsme museli nový materiál nazkoušet. Ale je pravda, že jsme na tomto albu nepoužili žádné studiové triky. Je to velmi přímočará deska v tom smyslu, že je hudba nahraná a písně jsou nazpívané z větší části naživo. Samozřejmě že jsme dotáčeli nějaké vokály, ale jinak asi nic dalšího, snad kromě nějakých syntezátorů. Jinak jsme hráli všichni dohromady a pouze Noëla jsme museli nahrát jindy a jinde. Předtím, než jsme jako celá kapela poprvé hráli živě, jsme pak ještě zkoušeli. Musím ale říct, že poté, co máme za sebou čtyři studiová alba, mám velký problém vybírat, co budeme na koncertě hrát. Hrajeme tedy výběr skladeb ze všech našich desek a z celého našeho repertoáru. Koncert je totiž úplně jiná disciplína než nahrávání alba. Proto na jednom konkrétním koncertě nehrajeme celou nejnovější desku. Pouze pár písní.   

O čem jsou vaše písně?

O textech a poselstvích v našich písních hodně diskutujeme s Noëlem. Autorem textů je ale on. Píše je ve svém mateřském jazyce gun, kterým se hovoří na území mezi Cotonou a Porto Novo a který je blízký nejrozšířenějšímu jazyku ve městě Cotonou, který se nazývá fon. Noëlovy texty jsou plné sociálních prvků, pracuje s krátkými příběhy z každodenního života, které do určité míry připomínají biblická podobenství, i když ne v náboženském slova smyslu. Spíše jsou to takové drobné rady do života. Například jedno téma, které se v Noëlových textech opakuje, je to, že ať máme jakékoli bohatství, po smrti si nic z toho nevezmeme. To je myslím stále aktuální téma. Náš život by měl stát na jiných hodnotách než na hromadění majetku.