Diana Rasina: O lásce v různých románských jazycích

Rozhovor s rumunskou zpěvačkou Dianou Rasinou

Co bylo na začátku vašeho alba Romance?

Na začátku tohoto projektu byla má touha spojit mou vášeň pro hudbu s vášní pro jazyky. Studovala jsem totiž jednak hudbu a jednak právě románské jazyky – španělštinu a francouzštinu. Má mateřská řeč je rumunština, což je také románský jazyk. Chtěla jsem tedy tyto své zájmy spojit a zároveň upozornit na jazykovou různorodost Evropy. Jedním z cílů bylo také ukázat, že mezi románské jazyky nepatří jen španělština, francouzština, italština nebo portugalština, ale že existují i menšinové nebo regionální jazyky jako katalánština, korsičtina nebo siciliština. Tato kulturní různorodost Evropy a celého světa je pro mne velmi důležitá.   

Některé z jazyků, kterými zpíváte, sama ovládáte, jiné nikoli. Bylo pro vás těžké se naučit v těchto méně známých jazycích zpívat?

Nebylo to pro mne až tak obtížné. Vždy jsem se potkala s mluvčími těchto jazyků a od nich jsem se snažila co nejlépe pochytit výslovnost jednotlivých slov. Také jsem od nich získala informace o jednotlivých kulturách a po všech těchto setkáních jsem se cítila velmi obohacena. A opravdu to pro mne nebylo až tak těžké. Ostatně téměř všem jazykům, ve kterých na albu zpívám, rozumím, i když jimi třeba aktivně nemluvím.

Podle čeho jste vybírala konkrétní písně?

Především chci zdůraznit, že existuje spojitost mezi slovy „románský“ a „romantický“. To mě dříve vůbec nenapadlo a vlastně mě to velmi překvapilo. Rozhodla jsem se tedy, že na albu zároveň ukážu, jak se vyvíjelo zobrazení lásky v dějinách evropské písňové tvorby. Začala jsem hudbou trubadúrů z jižní Francie. Nejstarší píseň na albu je nazpívaná ve staré okcitánštině a pochází z 12. století. Pokračovala jsem Španělskem a dobou prvních písňových romancí. Pak jsem přešla do Itálie s žánry, jako jsou canzoni [kancóny] a árie, pro které je láska hlavním tématem. Vybrala jsem si také řadu lidových písní z různých částí Evropy, až jsem konečně dospěla do 60. let minulého století. Toto období na albu zastupuje píseň Jacquesa Brela a také portugalské fado od zpěvačky Amálie Rodriguez. Chtěla jsem tedy ukázat, jak se v různých částech Evropy v různých románských jazycích zpívá o lásce.

Album jste nahrála v triu s akordeonistou Miroslavem a s kytaristou Alexem. V čem vám nejvíc pomohli?

Pomáhali mi hlavně tím, jak dobře hráli. Vybrala jsem si pro tento projekt velmi dobré hudebníky, kteří jsou zároveň mými přáteli. Hraji se slovenským akordeonistou Miroslavem Jankech. Zvuk jeho akordeonu je překrásný. Zní spíše jako argentinský bandoneon, je velmi melodický a zasněný a ne příliš hlasitý. Druhý hudebník Alex Yoshii se narodil v Rakousku, ale má japonského otce. Umí velmi dobře hrát jazz a vážnou hudbu. Pro mne je důležité hrát s muzikanty, kteří mají více tváří a dokážou hrát stejně dobře folklor, jazz i klasickou hudbu. Ani toto mé album nestojí pouze na tradiční hudbě, ale obsahuje širokou škálu žánrů.

Jak vypadají vaše současné koncerty? Představujete na nich toto album?

Během svých současných koncertů se zaměřuji především na toto album. Při vystoupení také hovořím o písních, o jednotlivých kulturách, o jazycích. Je to taková cesta časem i prostorem. Ale záleží samozřejmě na konkrétní situaci, protože často nemůžeme odehrát celý program. Na albu je celkem patnáct písní. Někdy některou z nich musíme vypustit, ale opravdu záleží na okolnostech.