Adédèjì: Už jako malý jsem uměl najít harmonii

Rozhovor s nigerijským zpěvákem Adédèjìm

Hudbě jste se věnoval už jako malý. Proč jste se ale nakonec rozhodl být profesionálním zpěvákem?

Rád vždycky říkám, že si hudba vybrala mne, a ne já ji. Vzpomínám si, že když jsem byl malý – ještě mi nebylo deset, možná jsem měl sedm let – zpívali jsme si doma s tatínkem a sestrami a já jsem své sourozence učil harmonii. Rozděloval jsem hlasy, říkal jsem, kdo má být o tercii nebo kvintu výš… Úplně přirozeně jsem to v písních slyšel, uměl jsem v melodii najít harmonii. Bylo tedy jaksi samozřejmé, že jsem začal chodit do sboru. Chodila tam moje sestra, já jsem šel jednou ze zvědavosti s ní a už si mě tam nechali. Hudba byla přirozenou součástí mého světa, co si pamatuji. Nemohu tedy říct, kdy jsem se hudbě začal věnovat, protože už jako sedmileté nebo osmileté dítě jsem hudbou žil naplno. Jako malý jsem vedl sbor a učil ostatní harmonii. A protože jsem měl přirozený talent tyto věci chápat a umět je vysvětlit, aniž bych měl formální vzdělání, začal jsem už v devíti nebo deseti letech hrát také v kapele se svými strýci.

Ve svých skladbách spojujete vlivy z celého světa. Co je tedy vlastně ve vaší hudbě africké?

Pro mne je v mé hudbě všechno africké. Studoval jsem sice v Nizozemsku jazz, ale ještě předtím, než jsem šel na školu, jsem mnoho věcí, které jsem se později učil, sám slyšel. Potřeboval jsem jen disciplínu, abych si některé věci utřídil. Po rytmické stránce je moje hudba africká, po stránce harmonie spíše západní, ale protože harmonii umisťuji do afrických rytmických vzorců, jde ve skutečnosti o prolínání obou světů. Hudba je jazyk, který v mém případě propojuje dvě odlišné kultury. Mohu poslouchat Bélu Bartóka a slyšet v jeho skladbách africké rytmy. A mohu poslouchat skladbu nějakého afrického autora a mít pocit, že ji zkomponoval někdo ze západu. Vždy je to tedy pro mne kombinace obojího. Překračuji mosty, aniž bych si uvědomoval, která část skladby je africká. A vlastně základ všeho je z mého pohledu africký. Africká kultura totiž ovlivnila všechny možné žánry – jazz, blues, funk, reggae, afro-kubánské rytmy. A to všechno je z mého pohledu propojené.    

Jakým způsobem komponujete?

Každá píseň má svůj vlastní příběh. Některé písně mohou vznikat od basové linky. Většinou ale začínám základním groovem. Rytmus je tedy důležitou součástí skladby. Ale jakmile jej slyším, už tam vnímám i harmonii. Některé písně napíšu na jeden zátah. Jiné zkouším víckrát a nepovedené verze vyhazuji. Vždy se ale snažím začínat instinktivně a teprve potom uplatňuji své znalosti. Když už nevím, kam dál, použiji hudební teorii a přemýšlím o konkrétních kompozičních technikách. Vždy ale nejraději skládám nejprve spontánně, a teprve pak přidávám to, co znám z hudební teorie a co jsem se naučil na západních školách. Nejčastěji tedy začínám od rytmu, ať už jsou to bicí, nebo basa, ale může to být také kytarový riff nebo vokální melodie. Na tom pak stavím zbytek skladby. Ale rytmus je často na začátku.    

Jakým způsobem do písní zasahují vaši spoluhráči?

Na mém prvním albu měli někteří spoluhráči na výslednou podobu písní větší vliv. V poslední době píšu zpravidla pro konkrétního hudebníka, a tak se snažím komponovat například pro bubeníka tak, aby to byl schopný dobře zahrát. Když píšu píseň, mám tedy na mysli konkrétní muzikanty. A vybírám si takové hudebníky, kteří budou schopni mé písně zahrát tak, jak si to představuji. Někdy jsou totiž mé skladby docela komplikované. Snažím se tedy hned na počátku myslet na takové hráče, kteří budou schopni daný part dobře zahrát. Protože hudbu píšu já, mám na starosti i aranžmá. Ale vybírám si takové hudebníky, kteří zahrají přesně to, co jsem měl na mysli.    

Proč jste své nejnovější album pojmenoval Yoruba Odyssey?

Když jsem na albu Yoruba Odyssey pracoval, dlouho jsem pro ně neměl název. Ale bavil jsem se se svou manažerkou a se zástupci vydavatelství, ve hře bylo několik možností, a nakonec jsme se rozhodli pro tuto. Má to svou logiku, protože žiji v Řecku, v Aténách, což souvisí s mytickou postavou Odyssea. A já jsem příslušník národa Jorubů z Nigérie. Moje první album se jmenovalo Ajo, což znamená Cesta. Na novém albu se k tomuto tématu svým způsobem vracím, protože jsem odešel z Lagosu a přestěhoval se do Řecka. Má cesta z Afriky do Evropy je právě tato Jorubská Odysea. Je to cesta pomocí zvuků, na kterých jsem vyrůstal, cesta mezi albem Ajo a novinkou. Ze všech názvů, které přicházely v úvahu, se nám tedy tento líbil nejvíc. S tématem návratu pak koresponduje to, že jsem album nahrával v Lagosu ve studiu Decca, což bylo první studio, kde jsem asi ve třinácti letech poprvé vůbec něco natáčel. Chtěl jsem se vrátit do tohoto studia, kde ve své době nahrávali Fela Kuti, Haruna Ishola nebo King Sunny Adé. Ti všichni tímto prostorem prošli. Všechno to spolu tedy souviselo – od výběru studia až po pojmenování alba. Vše zapadalo do sebe, jako by vesmír chtěl, aby se to takto stalo. To je tedy příběh Jorubské Odyseje.