Pokáč: Vlasy (recenze CD)

Pokáč: Vlasy (recenze CD)
9. února 2018 Recenze, Folk Autor: Milan Tesař

Písničkář Jan „Pokáč“ Pokorný bodoval v naší hitparádě Kolem se toč s písněmi Co z tebe bude, Rád chodím na poštu a Lovesongy. Přečtěte si naši recenzi jeho alba Vlasy.

„Takže čau, já jsem Pokáč,“ představuje se písničkář a vystudovaný softwarový inženýr Jan Pokorný na obalu svého debutového alba. Posluchač, jehož věk přesáhl čtyřicítku, má tendenci považovat Pokáče za mluvčího dnešní mladé generace, pro kterou je amatérské video na YouTube důležitější než profesionálně vyprodukované hudební album. Nicméně Pokáč v písni 26 toto zařazení vyvrací slovy: „Je fakt, že nechápu generaci youtuberů.“ Když se pak do jeho písní zaposloucháme pozorně, zjistíme, že přes současný jazyk a množství reálií souvisejících s IT a sociálními sítěmi má Pokáč blízko i k šafránské generaci písničkářů. Tedy k lidem téměř o dvě generace starším, než je on sám. Alespoň k některým.

Vzpomeňme na raného Petra Lutku nebo civilní písně Jaroslava Hutky. Vzpomeňme na Palečka s Janíkem. Byly to písně rytmicky i básnicky rozvolněné, často velmi jednoduché, jejich autoři či interpreti dávali přednost obsahu před formou, zpívali o obyčejných věcech kolem sebe (viz Hutkova série písní o věcech). Pokáč mluví jazykem 21. století, používá termíny jako „random“ nebo „dobře já“, řeší „nadupanej komp s grafikou jak svině“, zpívá o holkách i o celebritách, ale přitom jeho písně nejsou hloupé. Nejen díky všudypřítomné sebeironii je jeho album vtipné. A přitom není bez názoru.

Zatímco na první poslech zapůsobí spíše prvoplánové písně jako titulní Vlasy nebo vděčná (i posluchač má často tutéž zkušenost) Rád chodím na poštu, sám hledám spíše zajímavé detaily v jiných písních. V Máme doma kočku je to nádherná zkratka o tom, kde že to doma rozhoduje („Jednou mi drahá říká: Miláčku, já chci kočku. Já na to, že chci spíš psa, a jeli jsme pro kočku“). Ve Stereotypech s písničkářem souhlasím nejen v názoru na to, že lidskou povahu nemůžeme znát podle barvy kůže, ale i v postesknutí, že holky bohužel na hezkých tvářích nosí masky z mejkapu („Kdyby se občas usmála, ušetřila by a mohla i něco sníst“).

Pokáč mě sice na svém albu zve i do světa, který znám naštěstí jen z doslechu (nejen píseň Porno, ale i Padá hvězda o celebritě, která „vrávorá a padá, padá, padá“), ale například duet s Kateřinou Marií Tichou Lovesongy („Lovesongů jsou už kvanta / nechci z tebe mít Jamese Blunta“) mě hodně baví. Špatná není ani závěrečná píseň Místa, na které se jako spoluautoři podíleli někteří fanoušci a která připomeneme aktivity Textové dílny Slávka Janouška.

Pokáč není žádný „slavík“ (i když raději on než Ortel), nepíše poezii ani neskládá silné protestsongy, neuhrane aranžérskými nápady. Přitom však jeho album – které bych však zkrátil o zbytečné živé verze tří písní – není průměrné. Je totiž přirozené, vtipné, na nic si nehraje. Takové tradiční písničkářství přeložené do dnešního jazyka. Takže i proto mě baví.

Vydavatel: Warner Music
Rok vydání: 2017
Žánr: folk
Celkový čas: 60:28

https://pokac.cz

Profil skupiny Jablkoň

jablkon_nemecSkupina Jablkoň slavila 40 let. Poslechněte si její profil.

Regiony

Regiony

Album roku 2017

wolfLost_nepripoutanyAlbem roku 2017 je Wolf Lost In The Poem Honzy Žambocha.

Sean Barry a Andrea Kudrnová  

IMG_7544Podívejte se na fotografie z natáčení pořadu s harfeníkem Seanem Barrym a flétnistkou Andreou Kudrnovou.

Partneři

Časopis Harmonie - klasická hudba, jazz a world music