Slyšte, lidé! – Sólo pro kytaru 2017
Osm skladeb v podání světových i českých kytaristů uslyšíte tentokrát v týdeníku Slyšte, lidé! V pořadu nazvané Sólo pro kytaru 2017 nám budou hrát letošní držitel Grammy John Scofield, Lionel Loueke z afrického Beninu, Tomás Gubitsch z Argentiny nebo Custódio Catelo z Portugalska. Českou scénu budou zastupovat Roman Pokorný a Michal Hromek. Poslouchejte v sobotu 8. dubna 2017 od 19.15 nebo v úterý 11. dubna v 16.55.
Kytarista John Scofield získal dvě ceny Grammy za rok 2016. Zvítězil v kategorii Nejlepší jazzové instrumentální album s nahrávkou Country For Old Men a také v kategorii Nejlepší jazzové sólo – se skladbou I’m So Lonesome I Could Cry z repertoáru legendárního country zpěváka Hanka Williamse. Vůbec celé toto Scofieldovo album je poctou americké country hudbě. S trochou nadsázky můžeme říct, že 65 letý Američan udělal něco podobného jako jeho o generaci mladší český kolega Vilém Spilka, který pro svou jazzovou kapelu upravil písně Honzy Nedvěda. Ovšem John Scofield není prvním americkým jazzovým kytaristou, který z country hudby čerpá. Už před ním se tomuto žánru poměrně intenzivně věnoval Bill Frisell. Název Scofieldova alba Country For Old Men je narážkou na slavný film bratří Coenů Tahle země není pro starý, No Country For Old Men. A CD je první Scofieldovou kolekcí převzatých skladeb po 11 letech, tedy po albu, na kterém kytarista hrál skladby Raye Charlese.
Do úplně jiné hudební oblasti se vydáme s 43letý Lionelem Louekem, kytaristou ze západoafrického Beninu. I Louekeho nejnovější album je koncepční, ale v jiném smyslu než to Scofieldovo. Není poctou, ale spíše varováním. Má název Gaïa a jeho cílem by mělo být upozornit lidi, že to, jak zacházejí s naší planetou, není správné. Přitom Loueke – jak nedávno řekl v rozhovoru pro naše rádio, je přesvědčen, že hudba a umění obecně mohou změnit více než politika. „Umělci mohou probudit ostatní, aby se změnili, a mohou to činit slovy i beze slov,“ říká africký kytarista. Album Gaïa Loueke natočil v triu s Ferencem Némethem na bicí a s Massimem Biolcatim na baskytaru a sám – až na jednu výjimku – používal jen elektrické kytary se zvukem, který má znázorňovat rozzlobení planety na její obyvatele. Natáčelo se bez sluchátek živě ve studiu, takže zvuk není úplně čistý, ale i tato syrovost a přímočarost byla záměrem. Autorem tohoto nápadu byl mimochodem zkušený producent Don Was, který triu ve studiu asistoval. Lionel Loueke je hráč se silným rytmickým a harmonickým cítěním, představitel nové generace afrických hudebníků, člověk, který sice čerpá z kořenů africké hudby, ale kombinuje ji s jazzem naprosto novým způsobem.
Ronnie Baker Brooks je 49letý hudebník z Chicaga, syn nedávno zesnulého slavného bluesového kytaristy Lonnieho Brookse. Své nové album Times Have Changes natáčel Brooks mladší společně s producentem Stevem Jordanem. Pečlivě vybrali materiál na album a studio a také hosty. Album je tak zajímavou přehlídkou nejrůznějších osobností od zpěvákova otce Lonnieho Brookse přes rapera Al Kapona až po soulovou zpěvačku Angie Stone. Sám Ronnie Baker Brooks dlouhodobě tvrdí, že chce svou tvorbou budovat mosty mezi starou a novou hudbou. Mosty mezi bluesovou školou, kterou získal od svého otce, a například hiphopem, který poslouchá dnešní mladá generace.
Tomás Gubitsch, rodák z Argentiny, se v roce 1977, když mu bylo 20 let, přestěhoval do Paříže a tam žije dodnes. Vyrůstal na klasické hudbě, ale velmi brzy objevil také Beatles nebo Franka Zappu. Že se bude jednou hudbě věnovat profesionálně, se prý rozhodl už v deseti letech, kdy nezávisle na sobě objevil slavné album Sgt. Pepper od Beatles a Svěcení jara od Igora Stravinského. V 16 letech Gubitsch vydal své první album ve stylu tango a jako dvacetiletý už vystupoval na turné po boku nejslavnějšího argentinského skladatele Astora Piazzolly. Tak jako Ronnie Baker Brooks buduje mosty mezi blues a hiphopem, Gubitsche odborná veřejnost velmi brzy uváděla coby stavitele mostů mezi rockem a tangem. V Paříži, kam v 70. letech utekl před argentinskou diktaturou, se neživil pouze jako hudebník, ale stále víc jako autor hudby pro divadlo, balet a film. V 90. letech dokonce na osm let přerušil svou kariéru kytaristy a pouze komponoval. Od roku 2004 znovu naplno koncertuje a o rok později se po 28 letech poprvé podíval do vlasti.
Roman Pokorný loni oslavil 50. narozeniny. Udělal si „velkou radost“ a koupil si kytaru Gibson Byrdland, která jej poté svým zvukem inspirovala k novému albu. Původně chtěl odletět do Los Angeles a natočit tam desku ve stylu fusion. Nakonec se ale vypravil do New Yorku, a vzniklo album Brooklyn Session. Materiál, na jehož pečlivé přípravě si Pokorný dal opravdu záležet, se zčásti skládá z nových kompozic a z menší části ze starších nápadů. Do studia si pozval americké spoluhráče, které považuje za jedny z nejlepších hráčů na jednotlivé nástroje – varhaníka Pata Bianchiho, bubeníka Byrona Landhama a saxofonistu Franka Basila. Roman Pokorný patří k našim nejen nejlepším, ale i nejvšestrannějším jazzovým kytaristům. Výborně zvládá elektrický i akustický jazz, stejně jako blues a v budoucnu by rád natočil také album elektronické hudby.
Bill Frisell se v roce 2016 přihlásil s novým albem When You Wish Upon A Star, které je poctou americké tradici filmové hudby. Interpretace filmových melodií mu nedělala žádné problémy – ostatně Frisell, který na konci 70. let spolupracoval s českým pianistou Emilem Viklický, je všestranný hráč, který vedle jazzu a country umí hrát i blues nebo ambientní hudbu. Jeho nové album obsahuje melodie z filmů animovaných i hraných, ze snímků Jak zabít ptáčka, Kmotr, Psycho nebo Tenkrát na západě.
Z hudebního stylu fado vychází portugalský kytarový mistr Custódio Castelo. Hudbě se věnuje od raného věku, jako čtrnáctiletý už hrával populární melodie a rock. Pracuje nejen jako kytarista, ale také jako skladatel a producent a stál také v čele projektu, který propojoval hudbu s poezií. Custódio Castelo hraje na portugalskou kytaru, což je nástroj podobný spíše loutně, jehož tradice sahá až do středověku a který neodmyslitelně patří ke stylu fado.
Písničky a brnkačky je novinka kytaristy Michala Hromka a jeho skupiny Michal Hromek Consort. I když album obsahuje několik zhudebněných básní, Hromek je především klasicky školený hudebník a jako interpret komorní hudby se představuje i na svém novém albu. Publicista Tomáš Polívka ostatně píše ve své recenzi, že „ať už se Hromek pouští do hudby keltské či nekeltské, staré či soudobé, autorské, ohlasové či do úprav děl jiných skladatelů, pár věcí mají jeho nahrávky společných. Především vstřícnost k posluchači, která si nepřekáží s muzikantskou precizností a kultivovaností“.