Vilém Spilka: Nedvědovky vybízejí k úpravě

Rozhovor s Vilémem Spilkou o albu Podvod

Viléme, proč ses rozhodl vydat album s úpravami písní Jana Nedvěda? Je to vtip, nebo naopak pocta autorovi, který nedávno oslavil 70. narozeniny?

Myslím, že to v sobě má něco z obou těchto poloh. Je v tom jistý cimrmanovský element, protože nechceme, aby kdokoli věděl, jak přesně to myslíme. Tak trochu to myslíme vážně a tak trochu ne. Především ty písničky mají svou hodnotu, a proto jsme si je vybrali. Navíc samy vybízejí k úpravě. Jejich syrová původní interpretace v rámci skupiny Brontosauři i samotného Honzy Nedvěda je ohlodaná na kost a tím pádem vytváří dost velký prostor na to, abychom s ním mohli něco rytmicky, harmonicky i ideově udělat. Písně samy tedy vyprovokovaly mé aranžérské myšlení, abych je nějak upravil, ale neznásilnil.

Coververze může fungovat i tehdy, když originál zjednodušíš. Ty ale mluvíš o původních verzích „ohlodaných na kost“. To znamená, že jsi při úpravách musel košatit?

Do jisté míry. Snažil jsem se respektovat základ Nedvědovy hudby, který je z větší části kvintakordický. Používají se zde tedy třítónové akordy, což je typické pro folkovou hudbu, country i některý pop. Kdybych přidával další intervaly a postavil harmonii na septakordech, nebylo by to úplně ono. Já jsem to sice několikrát udělal, ale jádro výběru jsem se snažil držet v harmonickém základu a přidat jen jiné nuance – metrické změny nebo improvizační plochy, které celek dostaly trochu jinam, kde se mohlo víc projevit moje jazzové „já“. To mám dnes totiž v sobě zakódované víc než folk, který jsem jako mladý hodně poslouchal. Přišlo mi tedy, že se všichni jako kapela můžeme dostatečně vyřádit a přitom základ může zůstat čistší. Měla vyniknout průzračnost těch písní, která pro někoho může být naivní – a pro mne v textech také je –, ale když si člověk texty odmyslí, zbude mu krásný hudební materiál, který člověka přímo vybízí, aby jej hrál.

Vnímáš tedy Jana Nedvěda více jako melodika než jako autora textových poselství?

Ano, více jako melodika, i když texty často s tou melodií určitou kýčovitostí korespondují. Možná jsou pro mne někdy příliš lamentační a také poplatné době, ve které vznikaly, ale dokážu se od nich oprostit. Texty nám ale pomáhaly při frázování melodií. Vždy je dobré ve frázování témat texty písní respektovat. Posluchači je tak znají, a když píseň znásilníte, najednou vypráví jiný příběh. To byl tedy možná hlavní vliv textů na naši hudbu. Ale jak jsem říkal, Nedvědovy texty jsou lamentace nebo malé stížnosti na to, jak funguje svět, prostě taková zpověď idealisty. Vnímáme je trochu jako ekvivalent amerického blues, jehož původní lamentovali nad otroctvím nebo prací na plantáži. Nedvědovo blues není o plantážích, ale o tom, že člověk má nějaké životní ideály a hodnoty, které mu svět a doba boří.

Vím, že jsi materiál, v té době již natočený, konzultoval i s Janem Nedvědem. Jaká byla jeho reakce?

S Janem Nedvědem jsem se potkal na jaře v Brně na Musilce, bylo to na Apríla, což odpovídalo té situaci. Asi čtvrt hodiny jsme o projektu mluvili v šatně a já jsem mu potom poslal námi upravené skladby. Nejvíc se mu prý líbila Hejna včel. Myslím, že to vzal a že v jeho reakci nebyl ani náznak nějaké urážky a ani neměl pocit, že bychom to mysleli pejorativně. A tak jsme to také nemysleli, jak jsem vysvětloval na začátku. Myslím, že když někdo vezme váš materiál a zpracuje ho jinak, tak většinou, pokud to není vyložená parodie nebo výsměch, to původnímu autorovi polechtá ego.

Nechtěli byste s nedvědovkami vyrazit na folkové a trampské festivaly?

Trochu o tom uvažujeme a samozřejmě vznikl nápad, že bychom se přihlásili na Portu. Doufám, že na to nezapomenu a že nepromeškáme termín přihlášky. Bylo by to pokračování původní cimrmanovské ideje. Tyto písničky budeme rok nebo dva hrát intenzivně a pak už jen výběrově. Myslím, že další album z nedvědovek bych udělat mohl, ale byl by to opakovaný vtip.

(Celý rozhovor si můžete přečíst na serveru Brno – město hudby)