Slyšte, lidé!: Profil kytaristy Billa Frisella
Bill Frisell je americký kytarista, držitel ceny Grammy, bývalý spolužák Emila Viklického z prestižní školy Berklee v Bostonu. Na svém nejnovějším albu Guitar In The Space Age! vzdává hold hudbě z přelomu 50. a 60. let a především elektrické kytaře jako nástroji. V pořadu Slyšte, lidé! si vedle tohoto alba připomeneme i některé starší projekty Billa Frisella, který se jako hráč i autor pohybuje na pomezí jazzu, blues, rocku, country a soudobé vážné hudby. Poslouchejte v sobotu 6. prosince v 19.15 nebo v úterý 9. prosince v 16.55.
Bill Frisell se od ostatních jazzových kytaristů liší šíří svého záběr. Pravidelně se inspiruje country a folkem, věnoval se tvrdému rocku a například na albu The Intercontinentals v roce 2003 čerpá z hudby africké, brazilské nebo balkánské. Do studia si ostatně pozval netradiční sestavu muzikantů – zpěváka a hráče na perkuse z Mali Sidikiho Camaru, brazilského kytaristu Vinicia Cantuariu, makedonského loutnistu Christose Govetase a k tomu dva své dlouhodobé spolupracovníky, houslistku Jenny Scheinman a kytaristu Grega Leisze.
O Frisellově stylovém záběru píše publicista Pavel Víšek: „eho sólová už dlouho zasahují velké hudební území, které jen volně vymezují jazz, folk a soudobá vážná hudba. A ještě více odboček má diskografie, kterou brýlatý kytarista s vizáží středoškolského profesora pořídil coby vyhledávaný sideman.“ Jinými slovy – jestliže je v jazzu tento špičkový hráč na zhruba stejné úrovni jako Pat Metheny nebo John Scofield, žánrovou šíří oba tyto možná o něco slavnější hudebníky převyšuje.
Sám Frisell o své tvorbě říká: „Je to prostě hudba. Chce-li tomu někdo říkat jazz, proč ne, ale mně se zdá, že z jazzu čerpáme stejně jako odjinud. Neomezujeme se na jedno konkrétní období.“
V pořadu si vedle starších nahrávek představíme také nové album Guitar In The Space Age! Frisell je natáčel se svými osvědčenými spoluhráči – s basistou Tonym Scherrem, s bubeníkem Kennym Wollesenem a také s dalším kytaristou Gregem Leiszem. Tímto albem kytarista vzdává poctu skladbám přelomu 50. a 60. let, tedy hudbě, na které sám vyrostl. Současně však jde i o hold elektrické kytaře jako nástroji.