Four in Blue – kapela pro radost

Rozhovor se saxofonistou Radkem Zapadlem

Kdy a jak vznikla tvoje kapela Four in Blue? 

Kapela vznikla asi před čtyřmi nebo pěti lety. Hrávali jsme tehdy v dnes už neexistujícím klubu Ebisu a mne napadlo, že bych vždy mohl oslovit nějaké muzikanty a že bychom si mohli přehrávat některé důležité nahrávky z historie jazzu. Skupina Four in Blue vznikla z jednoho takového hraní. Oslovil jsem tenkrát spřízněné hudebníky, abychom si zahráli alba jazzového varhaníka Jimmyho Smithe Back at the Chicken Shack a Midnight Special. 

Vaše nové album obsahuje výhradně autorské skladby. Al na koncertech písně Jimmyho Smithe asi dál hrajete? 

Ano, hrajeme vedle vlastních skladeb i věci z těch desek od Jimmyho Smithe a doplňujeme to nějakými dalšími standardy, které nám sedí. Nepouštíme se do složitých moderních skladeb, hrajeme spíše to, co nám vyhovuje a co funguje. Stále by to měla být „šlapavá“, jednodušší, sdělná muzika, založená na blues a swingu. Člověk se u toho uvolní a dobře si zahraje a nemusí mít stres. Four in Blue jsou opravdu kapela pro radost. Chceme si zahrát a užít si to. 

Něco podobného jsi ale musel zažívat i jako člen skupiny Heart of Dixie, která hraje na swingových tančírnách. Nebo to bylo jiné? 

Zvuk je jiný, ve Four in Blue vytvářejí hammondky určitou neopakovatelnou náladu. Opět musím zdůraznit bluesový feeling. U Heart of Dixie bylo důležité, že jsme hráli pro tanečníky a repertoár byl tím pádem trochu jiný. Já bych byl rád, kdyby naše kapela přes veškerou lehkost i určitý rozměr k „mírnému zamyšlení“. 

Vaše album vyšlo jako první titul nového hudebního vydavatelství Bivak Records. Jak se to přihodilo? 

Do studia jsme šli bez jasného cíle. Po natáčení jsme v kapele diskutovali, co dál. Já jsem to chtěl zkusit ještě jednou, že by třeba napodruhé byl výsledek lepší. Ale Vilém Spilka namítal, že za rok stejně nebudu hrát lépe, že náladu se nám podařilo vystihnout skvěle a že je to výborný záznam té konkrétní doby, kdy jsme po pauze – mezi dvěma lockdowny – mohli opět hrát. Opravdu to tedy nebyl prvotní záměr, CD jsme nepotřebovali, ale je moc dobře, že vzniklo. Jsem za to rád, kapelu to posunulo, dodalo nám to další chuť k hraní. A to, že Vilém založil vydavatelství, je úžasné. Nemuseli jsme nahrávku někomu složitě nabízet. 

Vaše album zdobí zajímavá fotografie Romana France, mimochodem známého také z povedených vizuálů Vilém Spilka Quartetu. Na té fotce vám není vidět do oličeje, ale předpokládám, že jste to vy, členové kapely. 

Ano, jsme to my. Roman je skvělý fotograf. Napadlo jej, že budeme mít na tom titulním obrázku na hlavě igelity. Zpočátku jsem k tomu byl skeptický, zdálo se mi to divné. Dokonce mezi námi vzniklo určité napětí, ale pak se to vyjasnilo a nakonec jsem rád, že to CD vypadá právě takto. Ten obal má vytvářet určitou náladu, která je daná nejen tím, že máme blízko k blues, ale i naším názvem. Roman si Four in Blue přeložil jako „Čtyři v depce“.