Vincenc Kummer: Považuji se za tradičního hráče

Rozhovor s kontrabasistou Vincencem Kummerem

Svůj život mapujete v knize Medvědí  stopou. Bylo od počátku jasné, že kniha bude mapovat nejen vaši profesní, ale i osobní druhu?

Ano. A jedna z nejdůležitějších pasáží je spojena s odchodem celé naší rodiny do exilu. Je to zkušenost tak silná, že ji mohou plně pochopit jen ti, kteří něco podobného prožili. V knize jsem tedy psal nejen o hudbě, ale i o svém rodinném životě, o dětech, o manželce. Moje žena mě vždy podržela v těžkých chvílích. Jsme spolu už více než pětapadesát let a já jsem chtěl psát i o našem společném životě.

Máte dvě dcery a jedné z nich, Ladě, jste produkoval dvě desky. Bylo od počátku jasné, že se bude věnovat hudbě?

Vedl jsem ji k tomu od začátku. Studovala ve Vídni na jedné z nejlepších muzikálových škol, kde se naučila tančit, zpívat i hrát. Já jsem jí chtěl v začátku pomoci, a proto jsem jí zaranžoval dvě dva projekty – jeden se swingovou muzikou a jeden s vánočními písničkami. Po určitou dlouhou dobu tedy šla v mých stopách, dokonce hrála hlavní role ve velkých muzikálech. Potom se provdala, měla dítě, ale teď by se možná chtěla do uměleckého světa opět vrátit.

A druhá dcera?

Starší dcera je úspěšná manažerka firmy ve Švýcarku a hudbě se nevěnovala. Ale mám už také vnuky, a dokonce pravnuky. Život jde dál.

Váš umělecký život byl a stále je bohatý. Působil jste ve velkých orchestrech, doprovázel jste populární zpěváky, ale stejně tak máte zkušenost z komorních jazzových uskupení. Natočil jste například album v duu s pianistou Karlem Růžičkou. V čem je to pro vás jiné, hrát v malé kapele nebo v duu a hrát v orchestru?

Vždycky je to jiné. V komorním obsazení, například v duu, je jiná koncentrace. Člověk poslouchá pečlivě spoluhráče a má možnost na ně lépe reagovat. Když hraji s bigbandem, musím se soustředit na svůj part a přitom samozřejmě poslouchat ostatní. Já jsem vždy preferoval hraní v menším obsazení, ale nezříkám se ani hraní v orchestru

Jaké to bylo hrát s malými jazzovými skupinami před několika desítkami let a jaké je to dnes? Vnímáte tam rozdíl?

Je to jiné, protože hudba se vyvíjí. Já se stále považuji za tradičního hráče. Mladí chlapci, s nimiž spolupracuji na JAMU, mají trochu jiný vztah k moderní muzice, což je samozřejmě dobré. Dnes se mohu více než dříve koncentrovat na sólové hraní. Také je snazší říct ostatním, když chci hrát sólo, aby mě nedoprovázeli.

S o generaci mladšími muzikanty Vilémem Spilkou a Radkem Zapadlem, hrajete v projektu Two Generations Trio. Co vám konkrétně tato spolupráce dává?

Já mladším spoluhráčům předávám své zkušenosti, ale zároveň se od nich učím. Toto trio dnes hraje spíše sporadicky, ale dříve to fungovalo výborně. Hrálo nám to dobře i bez bicích, protože Vilém Spilka je výborný doprovazeč a Radek Zapadlo skvělý sólista. Byla to hezká éra.