David Dorůžka: Na albu Autumn Tales se vracím ke kořenům

Rozhovor s kytaristou a skladatelem Davidem Dorůžkou

Davide, ve vašem novém triu hraje na kontrabas Jiří Slavík, který má obrovský žánrový záběr – od velmi svobodného jazzu v jeho londýnské kapele Fly Agaric až po inspiraci moravským folklorem na jeho novince Mateřština. Když jste začali spolupracovat, měl jste nějaké konkrétní přání, čím by měl do vašeho tria přispívat?

Asi ne zrovna přání. V tomto triu jsem vedoucím kapely a jdu do toho s očekáváním, že ostatní muzikanti budou sledovat moji představu. Když se to daří, pak jsem spokojen, a samozřejmě ne vždy se to daří na sto procent. Nemohu ostatní úplně dirigovat, ostatně v improvizované hudbě to ani nejde. Spíše se vždy snažím vybírat takové spoluhráče, kteří mají tak silnou intuici, že sami vycítí, co moje hudba potřebuje. A tak tomu bylo i v tomto případě.

Sám jste podepsaný pod pěti skladbami na albu, Jiří Slavík pod dvěma. Do jaké míry jsou například vaše kompozice opravdu napsané a do jaké míry jde o improvizovanou hudbu?

To je velmi různé. Na tomto albu jsou některé skladby, v nichž není improvizace žádná, pokud pominu bicí nástroje nebo perkuse, pro které zvláštní part nepíšu. Například ve skladbě, kterou jsem nazval Příběh podzimního moře (Tale Of The Autumn Sea), je vypsané téměř všechno. A jinde je podíl improvizace větší než podíl kompozice. Já to ale nijak neřeším, protože ve formátu tria je možná spousta věcí. Když mám šanci hrát s muzikanty, kteří jsou vynikající improvizátoři i interpreti napsané hudby, mohu jít oběma směry.

Já album Autumn Tales vnímám jako nahrávku, na níž se výraznou měrou podílela celá kapela. Přesto vyšlo pouze pod vaším jménem a ne třeba jako David Dorůžka Trio.

Názvy sestav, jejichž součástí jsou slova jako trio, quartet nebo quintet, pro mě zavánějí historií. Používaly se hojně v 50. a v 60. letech, později se od toho trochu upustilo, a pak se k tomu někteří začali vracet. Mně to však není úplně vlastní, protože sice vycházím z jazzové historie a mám ji velmi rád, ale zároveň od ní chci mít určitý odstup. Proto na svých deskách od takového názvu sestavy upouštím.

Spolupracoval jste také s českokanadskou zpěvačkou židovských písní Lenkou Lichtenberg. Souvisí tedy tato orientace na židovskou kulturu s vašimi hudebními preferencemi?

Nejen hudebními. Kdybychom hledali nějaký společný jmenovatel nové desky, tak po předchozích albech se zde více vracím ke svým vlastním kořenům. Nejen tím, že je to první CD na moje jméno, které jsem nahrál u nás a jen s českými spoluhráči, ale i výběrem skladeb. Jsou tam například dvě převzaté české písně – jedna od Bohuslava Martinů a český swingový standard z repertoáru orchestru R. A. Dvorského Hm hm, ach ty jsi úžasná. Konkrétně tuto písničku přinesl také Jirka Slavík, který éru, kdy vznikla, zná poměrně dobře. Zároveň to byla doba, kdy dospíval můj dědeček, který měl velmi rád R. A. Dvorského, takže jsou tam určité rodinné souvislosti. U židovských písní není souvislost až tak zřejmá. Ale ukolébavku Sh’chav Beni z 20. let, další židovskou píseň na desce, upravil později Gideon Klein, český skladatel židovského původu, který byl deportovaný do Terezína, odtud do Osvětimi a zemřel jako jedna z mnoha obětí holocaustu. Sestra Gideona Kleina Líza Kleinová druhou světovou válku přežila, byla to uznávaná klavírní pedagožka a přátelila se s mou babičkou a s mou mámou. I zde tedy najdeme souvislost s mými kořeny.

Jak do konceptu alba zapadají fotografie v bookletu?

Když jsme desku připravovali, chtěl jsem, aby se na bookletu podílel fotograf Dušan Tománek, který spolupracoval už na albu, které jsem natočil s Tiburtina Ensemble. Přemýšleli jsme, kde nafotit materiál a jako jedno z míst jsme vybrali chatu na Slapech, která patří mým rodičům. Já jsem tam strávil část dětství a s triem jsme tam měli před natáčením soustředění. Další fotografie pak vznikly i na jiných místech, kde jsem sám ani nebyl. Částečně se tedy fotky v bookletu vážou k mému dětství, ale ne všechny.