David Dorůžka: Inner Spaces jsou pokročilí a hudebně zruční

Rozhovor s kytaristou Davidem Dorůžkou o spolupráci se skupinou Inner Spaces

Davide, muzikanti z Inner Spaces jsou přibližně o pět až šest let mladší než vy. Kdy jste si Luboše Soukupa, Štěpánky Balcarové nebo Vítka Křišťana poprvé na jazzové scéně všiml a čím vás zaujali?

Pokud se nepletu, Luboše, Štěpánku i Vítka jsem poprvé potkal na jazzových dílnách v Praze, kde jsem tehdy byl buď jen jako návštěvník, nebo jsem tam tehdy již učil. Bylo to někdy mezi lety 2003 a 2005. Se Štěpánkou a Vítkem jsme se pak potkali ještě v roce 2006 na jazzové dílně v polském Leszně, kde jsem vyučoval. Všichni mě zaujali už tehdy tím, že byli na svůj věk velmi pokročilí a hudebně zruční. A kromě toho asi už tehdy jsem u nich měl dojem, že nejdou jen za cílem perfektního zvládnutí jazzového řemesla nebo vybroušení hraní v určitém jednom stylu, ale že jim jde o umělecké vyjádření, které není omezeno nějakými ostrými stylovými hranicemi. A tím mě oslovují i teď.

Ještě před spoluprací s celými Inner Spaces jste občas vystupoval s Lubošem Soukupem, který hraje také v Points a nyní vydává sólové album. Je spolupráce s ním pro vás něčím výjimečná?

Luboš má jako skladatel i saxofonista několik různých podob a vede více sestav. Hraju i na zmíněném jeho sólovém debutu, který právě vychází. Výhodou kytary je, že může fungovat jak jako čistě melodický nástroj, tak i jako nástroj bohatě harmonický. K jakému pólu využití se člověk přikloní, záleží vždy na kontextu a na dané skladbě. V Lubošově kvartetu to byla asi především role nějakého druhého hlasu k jeho saxofonu, v Inner Spaces občas role třetího hlasu ke dvěma dechům nebo harmonický protipól klavíru. Ale dost těžko se to popisuje, vlastně se snažím řídit hlavně intuicí a těžko se mi říká, co v té které chvíli v hudbě přesně dělám.

Jak tedy vůbec k vaší spolupráci s Inner Spaces došlo a čím vás společné hraní naplňuje?

Štěpánka mě ke spolupráci pozvala myslím zhruba před rokem. A společné hraní mě baví. Jsou to všechno výborní, vyzrálí a sehraní muzikanti a hrají autorské věci, které mají originální zvuk. Navíc jsme tak nějak všichni naladěni na stejnou vlnu, vlnu „inner space“ (smích). Máme podobné hudební myšlení a jde nám v hudbě o podobné věci. To jsme přitom zjistili až na prvním turné, mne předtím vůbec nenapadlo, že nám to bude takhle dobře dohromady fungovat.

Na čem dalším v současné době pracujete?

Působím v současnosti hlavně v kapelách jiných muzikantů, točil jsem letos jako sideman asi sedm desek, před pár týdny mimo jiné v Polsku CD trumpetisty Jerzyho Malka s Marcinem Wasilewským, Arildem Andersenem a Hansem van Osterhoutem, a kromě toho hraju v řadě jiných kapel a projektů. Dále pokračujeme v projektu se sborem Tiburtina, ve kterém jde o kombinaci gregoriánského chorálu a středověké hudby s převážně volnou improvizací (o tu se staráme já, Marcel Bárta a Martin Novák). Dne 7. února 2013 budeme hrát v Praze v kostele sv. Šimona a Judy v koncertní sérii FOK a chtěli bychom tuto hudbu příští rok i nahrát. Co se týká mé vlastní hudby, nápadů mám řadu, ale s časem a podmínkami pro jejich realizaci je to už horší. A po letech vedení vlastních kapel zjišťuji, jak úžasné je být v roli sidemana. Ale rozhodně mám v plánu další sólové věci, jenom jim chci dát ještě čas na uzrání.

(Celý rozhovor vyjde v listopadovém čísle časopisu Harmonie)