David Dorůžka: Ten, který neumí zahrát špatně

3. června 2010 Aktuality, World music, Jazz Autor: Milan Tesař

Jazzový kontrabasista Jaromír Honzák říká o svém o generaci mladším kolegovi, kytaristovi Davidu Dorůžkovi: „Je to výjimečný talent. Už v době svých začátků ve 14 letech hrál skvěle. Je to jeden z těch muzikantů, kteří v podstatě neumí zahrát špatně. Za ty roky, co spolu hrajeme, se změnila především jedna věc. Kromě toho, že David vyzrál hudebně a lidsky, zvýšila se jeho schopnost porozumět tomu, že ostatní nemusí být tak talentovaní jako on sám.“ Přinášíme vám zkrácenou verzi profilového článku o Davidu Dorůžkovi, který vyšel v dubnovém čísle časopisu FOLK.

O generaci českých jazzových muzikantů-třicátníků se píše v superlativech. Dostali šanci vzdělávat se na kvalitních školách (včetně evropských a zámořských), nahrávat a koncertovat se slovutnými muzikanty tuzemskými i přespolními a především se vyznačují nadstandardní pílí a schopností chápat se příležitostí, které jim okolí nabízí. Pověsti génia se mezi všemi svými generačními souputníky těší kytarista David Dorůžka (* 1980), syn publicisty Petra Dorůžky a vnuk našeho předního odborníka na jazz Lubomíra Dorůžky. Muzikant, který už ve 14 letech s úspěchem vystupoval v pražských klubech, na své rodinné zázemí vzpomíná: „Tatínek a dědeček na mě měli v dětství určitě největší hudební vliv, ale musím říct, že velký vliv měla i maminka, která hodně poslouchá hudbu a z jejíhož vkusu se asi hodně přeneslo na mě. A vlastně celá rodina byla v tomto velmi důležitá. Kdybych se narodil v nějaké jiné rodině, všechno by určitě bylo úplně jinak. A když jsem se pak začal zajímat o jazz, dědeček mi dával první lekce harmonie a sluchové analýzy a naučil mě toho spoustu o standardech a o tom, na čem jazzová hudba stojí. Za tenhle základ, který jsem dostal tak mladý, na samém začátku, jsem nesmírně vděčný.“

Bez velkého talentu by však Davidu Dorůžkovi ani tak kvalitní rodinné zázemí nebylo k ničemu. Zakladatel Vyšší odborné školy Jaroslava Ježka a učitel celé mladé jazzové generace Jaromír Honzák, který o více než dvacet let mladšího Davida angažoval do své kapely, říká: „Je to výjimečný talent. Už v době svých začátků ve 14 letech hrál skvěle. Je to jeden z těch muzikantů, kteří v podstatě neumí zahrát špatně. Za ty roky, co spolu hrajeme, se změnila především jedna věc. Kromě toho, že David vyzrál hudebně a lidsky, zvýšila se jeho schopnost porozumět tomu, že ostatní nemusí být tak talentovaní jako on sám. Zpočátku moc nedokázal pochopit, jak je možné, že někdo udělal chybu. To ho vždycky velmi zaskočilo. Během doby pochopil, že lidé chybují, a zvýšila se tak nápadně jeho schopnost komunikovat s ostatními muzikanty.“

K jazzu se mladý kytarista dostal přes interprety ze 60. a 70. let (Cream, Jimi Hendrix, Led Zeppelin) a přes blues (Robert Johnson). Mezi první jazzové nahrávky, které poslouchal „pořád dokola“, patřily Smokin’ At The Half Note od Wese Montgomeryho, jeden výběr Milese Davise z 50. let a jedna deska Pata Methenyho. A čím konkrétně jej jazz uchvátil v době, kdy jeho vrstevníci poslouchali úplně jiný druh hudby? Odpovídá: „Pamatuji si, jak mě rodiče vzali jednou na koncert skupiny Oregon. Na kytaru tam hrál Ralph Towner. To je původně klasicky vyškolený kytarista, já jsem tehdy také chodil na hodiny klasické kytary, a mě uchvátil jeho způsob hry. Předtím jsem neviděl ani neslyšel nic podobného. Oni hráli čtvrthodinové skladby a hudba se mi pořád proměňovala před očima. Celé to bylo tak neuvěřitelně živé a pořád nové, ale přitom mi tam vlastně přišlo všechno úplně jasné a pochopitelné. Nechápu, proč lidé často říkají, že moderní improvizovaná hudba není pro posluchače, že to je příliš komplikované a podobně. Pro mě to už tehdy ve 12 nebo 13 letech bylo naprosto srozumitelné a ohromně přitažlivé, i když jsem neměl nejmenší ponětí o tom, co se v té hudbě harmonicky nebo rytmicky děje. Ta hudba měla ohromný emocionální náboj a energii a zároveň z ní šla taková otevřenost, jakou jsem asi jinde předtím necítil.“

David Dorůžka je dvojnásobným držitelem ceny Akademie populární hudby. Prvního Anděla obdržel za album Hidden Paths, které natočil v New Yorku v roce 2003, druhého dostal za CD Silently Dawning, které vzniklo ve spolupráci se švédskou zpěvačkou Josefine Lindstrand. Na téma Andělů loni uvedl: „Globálně má ta cena samozřejmě význam spíše symbolický, ale na naší malé české scéně snad něco znamená.“

Letos v lednu Davidu Dorůžkovi vyšlo u španělského vydavatelství Fresh Sound nové CD Wandering Song (v sestavě s varhaníkem Albertem Sanzem a bubeníkem Jorgem Rossym): „Zatím jsme hráli jen ve Španělsku, ale chtěl bych s tímto triem udělat také nějaké koncerty v Česku. Doufám, že se to podaří na podzim.“ Pokračuje také spolupráce s Agou Zaryan a také například se sborem Tiburtina, který zpívá středověkou hudbu. A pozoruhodné je i loňské CD Invisible World kontrabasisty Tomáše Lišky, na kterém Dorůžka výjimečně vyměnil svou obvyklou elektrickou kytaru za akustickou.

John Hinshelwood zpívá Emily Dickinsonovou

hinshelwood_called-backSkotský písničkář John Hinshelwood natočil album zhudebněných básní Emily Diskinsonové.

Regiony

Regiony

Tinitus skupiny Původní Bureš

13-PuvodniBuresChystáme rozhovor se skupinou Původní Bureš o novém albu Tinitus.

Krabice plná Folk Teamu

folk_teamVychází box se sedmi CD brněnské skupiny Folk Team.

Hudební výlet do Belgie

azmari_samaiPoslechněte si s námi přehled aktuální hudby z Belgie.

Trio komorního jazzu

trio_komorniho_jazzuO brněnském Triu komorního jazzu bude v pořadu Jak se vám líbí hovořit Roman Pokorný

Partneři

Harmonie_logo_velke_web