Slyšte, lidé! – Jan Hrubý po sedmdesátce

Jan Hrubý se narodil v roce 1948 v Dobřichovicích u Prahy. Tam také čerpal první hudební inspirace. V knize Housle tečka Hrubý vzpomíná: „Michal Landa, se kterým jsem hrál v první bigbítové kapele, měl staršího bráchu. A ten měl partu, bylo jim 17 nebo 18, všichni hráli docela dobře na kytary a ti mě seznámili s písničkami Osvobozeného divadla a taky s Jiřím Suchým a Semaforem. Hráli jsme to na kytary s nimi. Sedávalo nás v létě nad jezem v Dobřichovicích třeba šest s kytarami a starší kluci nás to učili. To mi bylo čtrnáct nebo patnáct.“

Jeho nejstarší hudební vzpomínky však sahají do ještě vzdálenější minulosti. Na otázku, co poslouchal doma jako malý, odpovídá: „Babička, která mě hlídala, se motala kolem plotny a v jednom kuse si zpívala. Já jsem se snažil zpívat s ní a ona mě to učila. Pocházela z Vysočiny, od Golčova Jeníkova, a tak to byly asi písničky z pomezí Moravy a Čech. Ale už si na to přesně nevzpomínám. Moje máma, která pocházela od Nového Bydžova, taky trošku zpívala. To byly zase podkrkonošké písničky. A já jsem odmalička rád poslouchal, když hráli Plzeňáci. Vůbec muzika z Chodska nebo ze západních Čech mě přitahovala.“

Svá první tři autorská alba natočil Jan Hrubý v první polovině 90. let. Nejprve to byla pod hlavičkou Jan Hrubý a přátelé deska Cesta na severozápad. Následovaly tituly Artušův kámen a Hořící růže, na kterých postupně vykrystalizovala skupina Kukulín. Všechna tři alba nedávno vyšla ve společné reedici pod názvem Cesty na severozápad. Nahrávky vznikaly v období, kdy se Michal Prokop a Vladimír Mišík, s nimiž Hrubý spolupracoval předtím, věnovali politice. Houslista tehdy našel nového spolupracovníka ve velšském zpěvákovi Petu Mustillovi, který na albech Artušův kámen a Hořící růže zpívá a objeví se ještě na další desce Černý ovce.

Řada skladeb Jana Hrubého je inspirovaných světem Středozemě britského spisovatele Tolkiena. Houslista a skladatel vzpomíná: „S Hobitem jsem se poprvé setkal už v 60. letech, kdy nám o Tolkienovi vyprávěl kamarád Vilda Žváček z Dobřichovic. Pak asi v roce 1978 nebo 1979 vyšel Hobit oficiálně i u nás. Potom dlouho nic, až se v samizdatech objevil Pán prstenů, ještě za komunistů. Půjčovali jsme si to, šlo to z ruky do ruky a já jsem to přečetl třikrát, než to oficiálně vyšlo. Pak jsem se dostal taky k Silmarillionu a ten taky znám nazpaměť. To je až neuvěřitelné, jak je to propracované, jak na tom ten Tolkien makal… Mé album Středozem samozřejmě vzniklo o deset let později, ale v člověku to všechno postupně kvasí.“

V pořadu se vedle jednotlivých alb Jana Hrubého věnujeme i některým jeho vedlejším projektům. Patří mezi ně melodram DESpectrum na verše irského básníka Desmonda Egana. „Nikdy předtím jsem melodram nedělal, vstoupil jsem do toho jako do neznámé krajiny,“ říká Hrubý a pokračuje: „Když něco dělám poprvé, vždycky z toho mám strach. Chvilku mi trvá, než do toho vstoupím, ale pak se na to vždycky těším. I toto mě strašně bavilo, podobně jako filmová muzika nebo večerníčky. Jen je škoda, že to vyšlo v tak malém nákladu.“