Housle tečka Hrubý: S Janem Hrubým o hudbě i o životě

Bilanční rozhovor s významnou osobností naší rockové hudby mapuje život Jana Hrubého a přináší jeho nevšední postřehy profesionálního hudebníka, vzpomínky na kolegy, přátele i události v uplynulých letech. Knihu s bohatou fotografickou přílohou a kompletní diskografií rámují zasvěcené texty publicistů Jiřího Černého a Josefa Klímy.

Český rockový houslista Jan Hrubý (* 1948, Praha), od roku 1975 profesionální hudebník, známý svým účinkováním ve skupinách ETC… Vladimíra Mišíka, Framus Five Michala Prokopa, Dobrá úroda Vladimíra Merty, rovněž i svými vlastními projekty, většinou pod hlavičkou Kukulín. Je vyhledávaným koncertním i studiovým hráčem, který se podílel na vzniku i zvuku mnoha zásadních alb naší folkové i rockové historie, a natočil dvě desítky vlastních sólových projektů.

Ukázky z knihy:

O spolupráci s velšskou skupinou Marango:

Marango už tady nebylo dlouho, naposledy asi před deseti lety. Ale tenkrát sem v průměru jednou za rok zavítali. Připravila se šňůra, čtyři nebo pět koncertů, byli tady 10–14 dnů. Já jsem potom v Anglii začal koncertovat ještě s triem Hoover The Dog, které tvoří John Hymas, původně violista, který ale hraje na housle, dále hráč na harmoniku Paul Hutchinson a kytarista Tony Harris, který i zpívá. Hráli jsme vždycky tři nebo čtyři irské věci a jinak to byla Hutchinsonova a Hymasova autorská muzika. Hutchinson je varhaník, a nemá žádné technické problémy. Hymas působil v klasickém orchestru, mimo jiné dlouho ve Španělsku a v Americe, ale asi před deseti lety si řekl, že už má toho filharmonického sezení dost, a tak se vrátil do Anglie a teď učí děti na housle. Nejen učí, ale hlavně rád vaří a živě hraje.

O textech písní:

Forma textu je jedna věc a obsah druhá. Například Petr Skoumal, když píše muziku na nepravidelnou, těžko zpracovatelnou formu, dokáže nenásilně udělat chytlavou melodii. A co se týče obsahu, to je spíš na výběru zpěváka. Ne, že bych obsahu nevěnoval žádnou pozornost, ale já neumím to, co umí Skoumal, a proto mám spíš radši formu pravidelnou. Forma textu, i když je jednoduchá a pravidelná, nemusí omezit skladatele z hlediska formy hudební. A vezmeme-li v úvahu aranže, tam dám dost na obsah textu. Když jsem dělal Mišíkovi aranže na píseň Poklad na ostrově, text mě k tomu zpracování hodně inspiroval.Připadlo mi to jako taková žaloba, zpověď, zvlášť když Vláďa na tom v té době nebyl zdravotně moc dobře. Takže samozřejmě vím, na jaký text píšu nebo aranžuji muziku.

O předčasně zesnulém kytaristovi ETC… Jiřím Jelínkovi a jazzrocku

Já jsem s příchodem Jirky Jelínka jako houslista pochopil, že musím zúročit to, co mě naučili na konzervatoři a nebýt jen v pocitovém zajetí bigbítu šedesátých let. Když jsem doma cvičil Jelínkovu skladbu Dubová kulička, vzpomněl jsem si na houslový koncert Maxe Brucha, se kterým jsem se na škole trápil. Druhá polovina sedmdesátých let byla jazzrockem hodně ovlivněna a samozřejmě se to projevilo i v ETC… Jelínek přinesl už zmíněnou Dubovou kuličku, Vláďa Padrůněk skladbu Touha, s Petrem Kulichem Pokorným jsme již předtím složili skladbu Mlýn, já jsem složil Zelené obilí. Byly to samé instrumentálky. To byl velký odklon od Mišíkových bluesových balad a já myslím, že mu ten trend v jeho kapele neimponoval. Cítili jsme to, ale Mišík jako tolerantní člověk nedával nic moc najevo. Tehdy jsme byli relativně mladí a chodilo na nás publikum podobného věku. Vzhledem k těm jazzrockovým instrumentálkám na jedné straně a Mišíkovým baladám a rockovým skladbám na straně druhé mělo ETC… dost košatý repertoár a určitě nepůsobilo na koncertech nudně. A ta jazzrocková éra měla své pozitivum i v tom, že nás přinutila se ovládat dobře své nástroje.

(Citováno z knihy Housle tečka Hrubý, Rozhovor Milana Tesaře s Janem Hrubým, Galén 2013)