Hrubý Jan & Kukulín: Silmarillion

V době snad největší módy knih J. R. R. Tolkiena vydává Jan Hrubý se skupinou Kukulín album Silmarillion, tematicky zaměřené na nejnáročnější Tolkienovo dílo, které vypráví o mytologii a historii Středozemě. Byla by však chyba obviňovat Hrubého ze snahy svézt se na módní vlně. Vždyť předchozí řadové album Kukulínu z roku 1998 se přímo jmenovalo Středozem. Silmarillion tak můžeme brát jako jeho pokračování.

Zatímco Středozem však byla deska instrumentální (s výjimkou krásné válečné balady La bataille), tentokrát jsou téměř všechny skladby zpívané. Sólových partů se ujal jednak člen základního tria Jan Kolář, jednak hostující zpěvačky Jana Lewitová (tři písně) a Kateřina Podholová (jedna skladba). O Kolářově sytém (a zatím nedoceněném) hlasu se toho už napsalo dost. Jana Lewitová je známá jak ze svých sólových projektů nebo z alb natočených s Vladimírem Mertou, tak z minulého Hrubého alba Mezidobí. Zde se dokázala oprostit od kudrlinek vhodných při interpretaci historické hudby a její plný hlas krásné ladí třeba ke Kolářovu hoboji (Píseň pro muže z Númenoru). Kateřina Podholová, pro mne nové jméno, má hlas také příjemný, hladivý a je docela škoda, že si jej můžeme vychutnat jen v jednom duetu (Dover).

Hudební složka alba má nejblíže k moderní world music, tedy k hudbě, která částečně čerpá z folklóru, ale která jej zároveň propojuje s nejrůznějšími dalšími styly. V tomto případě nejen s folkem (toho je zde méně, než byste možná čekali), ale především s popem a místy s (art)rockem. Právě v tomto umění fúze mi aktuální Hrubého tvorba připomíná některé starší hity irské skupiny Clannad. Možná ještě více to platí pro obě skladby Jana Koláře, pro Dover (který mi v určitých pasážích dokonce evokuje Pink Floyd) a pro úvodní Rauroské vodopády.

Honza Hrubý si na desce samozřejmě zahrál na housle, ale určitě bych o Silmarillion nemluvil jako o houslovém albu. Výrazné housle uslyšíme například v začátku Trpaslíků nebo v instrumentálce Modrý portugal. Avšak v řadě skladeb dominují klávesy, už zmíněný Dover hodně těží z elektrické kytary (Karel Kučera) a na kytarách (akustické i elektrické) stojí i následující Beren a Lúthien, podle mne nejsilnější píseň alba.

Texty Patriky Frecerové jsou v angličtině, což má své výhody. Posluchač, kterému historie a mytologie Středozemě nic neříká, nebude zavalen jmény a dalšími pro něj nepodstatnými reáliemi. Kdo rozumět chce a anglický odposlech nezvládá, může si v bookletu přečíst překlad textů do češtiny. A druhý důvod: Angličtina je přece jen jazyk pro tento typ hudby přesvědčivější.

Hrubý s Kukulínem a hosty natočili moderní album o dávné historii vybájené země. Slovo moderní neodkazuje pouze k častému používání kláves a jiných neakustických nástrojů. Moderní je spíše ono zmíněné mísení stylů, propojování elektrických nástrojů s hobojem nebo třeba s akordeonem. Někde je na můj vkus možná elektroniky příliš (popová rytmika v kombinaci s klávesovými plochami v Doveru), ale žádná pasáž alba nezní vyloženě rušivě nebo dokonce hloupě. Až čas ukáže, jestli se k Silmarillion budu vracet tak jako ke Středozemi. Už teď je však jasné, že za tuto desku se Honza Hrubý a Kukulín rozhodně nemusí stydět.