Ivo Cicvárek: Album se povedlo lépe, než jsme čekali

Rozhovor s Ivo Cicvárkem

Ivo, přesně před rokem jsme spolu seděli ve studiu Proglasu a ty jsi mi říkal o svém plánu natočit desku Morytáty a romance se spoustou hostů. Mně se to tehdy zdálo jako projekt na několik let, nicméně album vyšlo už v říjnu, tedy jen o pár měsíců později. Jak se to stalo, že to šlo tak rychle? 

Ano, opravdu jsem ti tehdy říkal, že nové album by mohlo být tak možná do dvou let. Ale něco se stalo a asi týden poté, co jsme spolu mluvili, jiskra zapálila oheň a my jsme na tom s kapelou začali pracovat. Nakonec se to podařilo mnohem rychleji, než jsem čekal. Mám pocit, že se vesmír v tomto případě spojil v náš prospěch a že všechno, co jsme chtěli, se víceméně povedlo, a to ještě lépe, než jsme předpokládali. Jsem z toho nadšený. 

Album je v tvé diskografii výjimečné jednak zaměřením na příběhy, jednak účastí řady zajímavých hostů. Který z těch nápadů byl dřív? 

Já jsem chtěl udělat desku z epických příběhů, někdy více skrytých, jindy otevřených. Už jako kluk jsem měl u táboráků rád například pirátské balady a další písně, ve kterých se „něco dělo“. Léta jsem psal svou písničkářskou epicko-lyrickou zpověď, ale tyto příběhy mají určitý odstup. Subjekty, které je zpívají, nejsem já. Není to můj život. Anebo i je, ale pouze v tom smyslu, že jsem ty příběhy někde zaslechl, potkal nebo dal dohromady tak, jako se tvoří třeba film. Není důležité, co je pravda, důležité je, že by to pravda mohla být. A k tomuto konceptu se mi hodilo mít víc hlasů, abych vypravěčskou linii desky podpořil. Říkal jsem si například, že já neumím zpívat jako starý pirát a že na to musím sehnat někoho jiného. A tak jsem do Balady o poslední bouři pozval Darka Neumanna, kterému ten jeho skvělý chraplák věřím. Nakonec sice většinu písní na albu zpívám já, ale některé klíčové skladby si s námi zazpívali hosté. Z nich je nejznámější Robert Křesťan, kterého jsem v duchu slyšel, už když jsem píseň Ostrovní romance dopisoval. První skica vznikla už před lety, ale pak jsem na ní průběžně pracoval. Připadalo mi to jako taková „křesťanovská“ poetika. Oslovil jsem jej, Robert si vzal nějakou dobu na rozmyšlenou, a napsal mi, že se mu to líbí a že to dokáže po svém interpretovat. Já jsem mezitím udělal ještě nějaké úpravy textu a asi týden před natáčením jsem mu poslal finální verzi. Neměl k tomu žádnou připomínku, přišel do studia a asi za hodinu jsme byli hotoví. Byla to prostě profesionální práce. Jen s naším zvukařem Kubou Šimáněm si notovali o nějakých historkách ze svého mládí. Jsou od sebe sice generačně jinde, ale vyrůstali ve stejné lokalitě, a tak vzpomínali na různé klukovské party, jejichž byli členy. 

A co Balada z osmdesátek, píseň s překvapivou hudební vsuvkou, která mi připomíná Michala Davida? 

To je asi nejsmutnější píseň na desce. Záměrně je udělaná jako disco, a pokud tam slyšíš Michala Davida, je to vlastně super. Já jsem předtím, než jsem tu skladbu dokončil, programově poslouchal Depeche Mode, abych si znovu navodil pocit, který jsem v 80. letech měl z poslechu elektronické nebo i taneční hudby. Jakkoli je to píseň zdánlivě rozjuchaná, pojednává o něčem, co si musí každý rozklíčovat sám a zaujmout k tomu postoj. Je to téma nepřijetí dítěte rodiči, tedy téma, které bude vždy hrozně důležité a smutné. Je to zamyšlení nad tím, kam to vede, když rodiče nepřijmou své dítě. A i v této písni slyšíme výjimečný hlas, takový, který se dotýká světových parametrů. Je to Veronika Bartošová, členka kapely VeHiBa, která loni vyhrála finále Porty. 

Vedle sólových zpěváků na albu hostují i instrumentalisté, například Michal Grombiřík na cimbál. 

Cimbál jsem na desce chtěl mít. Na Moravě je baladická atmosféra spojena s cimbálem. Já jsem sice nechtěl, aby se album přímo dotýkalo lidové hudby, ale cimbál tam vnímám jako jakýsi „zástupný objekt“ moravské balady. Pro desku pak byla klíčová spolupráce ve studiu s kytaristou Norbim Kovácsem a hráčem na hammondky Kubou Zomerem. Jak hráčsky, tak lidsky na to budu vždycky rád vzpomínat.

V tuto chvíli, na začátku března, album stojí v čele tabulky bodování desek na serveru Folktime. V anketě Proglasu Album roku 2022 skončilo na čtvrtém místě napříč žánry a v cenách Anděl se dostalo do přednominací v kategorii Folk. Jsou pro tebe jako člověka, který se na scéně už nějakou dobu pohybuje, tyto žebříčky, ankety a ceny důležité? 

Jsou. Ze dvou důvodů. Ten první je „marketingový“: jakkoliv se pohybuji na scéně dlouho, mám docela věrné, ale poměrně úzké publikum. A Živo je kapela, která by ráda hrála o chlup víc než v předchozích letech. Být v těchto anketách vidět nám pochopitelně nepomůže k raketovému restartu, ale nějaká hraní (hlavně na festivalech) navíc a tím pádem posluchače, kteří by se o nás jinak nedozvěděli, přinést může. A druhý důvod: Když pracuješ na albu, komunikace se dělí mezi hudbu a muzikanty, v tu chvíli se nezajímám o dopad, stačí mi být s hudbou. Ale vypuštěním desky do světa přichází třetí vrchol trojúhelníku. Tím jsou posluchači – a pokud si tu desku s uznáním přehrají lidé, kteří poslouchají desítky či stovky alb ročně, pak přichází… nevím jak to nazvat, zadostiučinění? Zkrátka to poplácání po zádech čas od času všichni potřebujeme a nabíjí nás k další práci. Je to podobný pocit, jako když uvaříš jídlo – můžeš si ho sníst sám a říct si, tak to jsem uvařil dobře, chutná mi, mňam. Ale když ti ho pochválí děti, rodina, kamarádi, dává to vaření nějakým způsobem lepší smysl, přestože je to stále totéž jídlo.