Darek Neumann: Album o různých podobách smrti

Rozhovor se zpěvákem Darkem Neumannem

Psala vám Ester Kočičková texty přímo na tělo, nebo je vybírala z šuplíku?

Něco měla v šuplíku, něco mi psala přímo na tělo. A jsou tam dokonce dvě písně přímo na objednávku. S Ester jsme se navzájem v mailech podepisovali vždycky nějakým legračním podpisem. Já jsem se jednou podepsal „Pátý exkrement“. Ji to pobavilo a odpověděla, že by to mohl být námět na písničku. Pak jsme na to zapomněli, ona mi posílala další texty, už jsme měli téměř kompletní repertoár, ale já jsem chtěl, aby písní bylo dohromady třináct. Ta deska totiž měla být smutná, patetická, a Ester má navíc narozeniny i svátek třináctého. Zareagovala na to slovy, že když tam má být třináct písní, pak jedna musí být „o ho*ně“. Já jsem si vzpomněl na „pátý exkrement“ a do půl hodiny mi přišel e-mail s textem na melodii Unforgettable. Je to mimochodem jediná trochu legrační píseň na albu, i když nakonec také nedopadne dobře…

Verše, které na albu zpíváte, mají různou délku, některé jsou naprosto pravidelné, jiné méně. Jak se vám tedy vůbec zpívá Ester Kočičková?

Trefuje se mistrně do původního frázování, což je pro textování původních písní svazující. Nikdy mi texty nesedly do huby lépe než ty její, a to ve všech třinácti případech. Napovídá to vlastně titulní fotografie alba. Jsou na ní dvě bytosti, ale jen jeden pár očí. Je to proto, že máme s Ester na svět hodně podobný pohled. Já bych texty pro sebe nenapsal lépe.

Proč vlastně měla být ta deska smutná a patetická?

S Ester jsme se poprvé potkali v Kobeřicích u Vlasty Redla na fotbálku a na následném jam sessionu u manželů Urbancových jsme se seznámili. Dobírali jsme si jeden druhého, ona do mě v jednu chvíli bušila pěstmi, až mi vrazila do kardiostimulátoru, o kterém nevěděla. Rozhodily se mi tam hodnoty a já jsem druhý den skončil v nemocnici na ARO. Ester už v té době byla v Praze a nic netušila. Já jsem jí vzkázal po přátelích: Příště si vezmi kosu, ať tě hned poznám! Tak vznikl nápad udělat celé album o různých podobách smrti, osamění a posledních věcech člověka. Myslím totiž, že i o tom by se mělo zpívat. Mimochodem sám jako posluchač – a u Ester zvlášť – mám také rád spíš vážnější tvorbu. A jako dárek ke křtu alba mi Ester skutečně věnovala skládací kosu! Moje osobní Smrtka… (smích)

Autorem aranží je Milan Vidlák. Zasahoval jste mu nějak do práce?

Téměř jsem nemusel, protože Milan vycítil skvěle atmosféru textů. Tvrdí mi, že ty texty vůbec nečetl, ale to se mi nezdá. Když mi Ester texty posílala, uváděla u nich změny forem. Milan rozepisoval noty každému nástroji, všechno napsal komplet nově, ale počítal tam s těmi navrženými změnami. Musel to tedy číst. Mimochodem hudební podklady jsme natočili za jedno odpoledne a následující dopoledne.

Já jsem o CD ve své recenzi uvedl, že je to „tak trochu utajená deska, které by byla škoda si nevšimnout“. A vy jste mi pak napsal, že se vám ten termín „utajená deska“ líbí. Proč vlastně?

Celý rok 2016 jsem věnoval korespondenci se společnostmi zastupujícími autory a jejich dědice ohledně autorizace textů těch standardů, což se ukázalo jako náročná disciplína. Naivně jsem si myslel, že napíšu třináct mailů a nakonec jich bylo asi sto osmdesát. Práva na jednu píseň totiž vlastní v mnoha případech i čtyři společnosti s různým procentním podílem a častá reakce byla, že některé společnosti už práva nevlastní, a odkázaly mě na další agenturu a tak pořád dokola. Ve výsledku většina společností nereagovala vůbec a po telefonickém hovoru s paní z odboru pro zahraniční kulturu jsem se uklidnil a desku vydal. Je ale utajená… (smích)

Celý psaný rozhovor najdete zde: http://www.mestohudby.cz/publicistika/rozhovory/darek-neumann-o-statecnem-srdci-a-zpivani-lekarum-navzdory

Autor fotografie: Jiří Sláma