Lada Šimíčková & Ivo Cicvárek: Soukromé písně (recenze CD)

Textařka a zpěvačka Lada Šimíčková a skladatel a hudebník (jinak též písničkář) Ivo Cicvárek vydali po pěti letech druhé společné album. Kolekce Hotel v tiché ulici z roku 2012 tak nezůstala jednorázovým projektem. Bereme-li druhé album jako příslovečný prubířský kámen, obstálo duo na výbornou. Pět let je doba dostatečně dlouhá na nashromáždění nového materiálu a písně, které se nakonec na třičtvrtěhodinový výběr dostaly, mají šanci stát se veřejnými, jakkoli název alba hlásá něco jiného.

Lada a Ivo se seznámili díky Textové dílně Slávka Janouška, platformě, jejímž cílem je nabízet texty ke zhudebnění (plus samozřejmě setkávat se virtuálně i ve skutečném životě). Ivo Cicvárek není jediným autorem, který dává hudební kabátek Ladiným veršům. Ostatně na novém albu najdeme jeden nápěv od Slávka Janouška a jeden od Ladina manžela Michala Kosmonauta Šimíčka. Ovšem většina písní zde skutečně vznikla jako výsledek práce dua, které spolu už řadu let také koncertuje. Spolupráce je tentokrát ještě intenzivnější v tom, že se na několika melodiích podíleli oba protagonisté. Přesto je album i tentokrát především ženskou výpovědí, přičemž Lada jako zpěvačka je stále přesvědčivější. Mužský element představuje nejen Ivo ve vokálech (a výjimečně i v sólovém zpěvu – Spousta věcí, Rozespsalá), ale i hudební doprovod, jasnější a čitelnější než na minulém albu. Vilém Spilka sice účinkoval už na první desce dua, ale tentokrát mám pocit, že je jeho jazzová (i nejazzová) kytara pro vyznění písní ještě zásadnější. Vilém navíc tentokrát přibral hned dva další členy svého kvarteta, saxofonistu Radka Zapadla a bubeníka Martina Kleibla, a jejich souhra je v Soukromých písních slyšet. Do celku však výborně zapadají i oba střídající se basisté, Petr Pospíšil (kontrabas) a Jakub Šimáně (baskytara), nebo další jazzman Jiří Kotača (křídlovka). Akordeon Ondřeje Zámečníka zní sice v pouhých třech písních, ale bez něj by tomuto šansonovému albu něco důležitého chybělo. 

Nemyslím, že by se Lada Šimíčková jako textařka někam výrazně posouvala, ale všiml jsem si v písních možná většího počtu asonancí než na předchozím albu. Vlastně jako by většina textů stála jen na lehce načrtnutých zvukových shodách a nesnažila se být po formální stránce dokonalá. Výsledek kupodivu nejen že nezní chudě, ale je – ve spojení s Ladiným přirozeným přednesem – velmi uvěřitelný. Je pravda, že z některých veršů v psané podobě nedokonalost přímo čiší (Zlehka), jinde však autorka zaujme zajímavou strukturou textu (Vídám park). Důležitější než forma je však i tentokrát obsah. A je zajímavé, jak se nové album v tématech doplňuje s pět let starým debutem. Zatímco v případě Hotelu v tiché ulici jsem jako hlavní téma vnímal ukotvení v místě, novinka přímo pulsuje pohybem. V jednotlivých písních se sní o létání, plují loďky, přijíždějí ranní tramvaje, jednou se neběží dost rychle a podruhé zní rychlené kroky. A verš „Jen se hnout, z místa hnout“ z písně Zlehka by mohl být mottem celého alba. Druhá důležitá linie naopak toto album s Hotelem v tiché ulici spojuje. Lada Šimíčková umí napsat silný příběh, respektive naznačit děj, který lze vnímat jako symbol nebo odrazový můstek pro vlastní interpretaci. Krásnými příklady jsou písně Hosté a především Rozespalá, rozostřená balada pro mužský a ženský hlas.

Soukromé písně nejsou album na jeden poslech. Sám jsem až při opakovaném přehrávání odhalil hudební krásu zdánlivě nenápadné písně Vídám park. A až při souvislém čtení textů v bookletu si člověk uvědomí, že ono zmíněné téma pohybu a cest zřejmě opravdu není náhodné. „Nesu slabý plamen dál k vysokým horám,“ začíná první píseň a poslední končí slovy: „A cesta nekončí v propasti času.“ Jako by to všechno byla jen jedna dlouhá soukromá píseň, jeden příběh.

Vydáno vlastním nákladem
Rok vydání: 2017
Žánr: folk/šanson
Celkový čas: 45:12

www.ladasimickova.cz

Článek vznikl pro server Brno – město hudby