Slyšte, lidé! – Výlet do časů kazet – hudební střípky z 90. let

Irská skupina U2 se na začátku 90. let zvukově výrazně proměnila. Po vážném, rozmáchlém rocku alb The Joshua Tree a Rattle and Hum hledala na desce Achtung Baby z roku 1991 nový jazyk. Skladba Mysterious Ways stojí především na výrazném basovém groovu, tanečním rytmu a nezvykle funkové kytaře The Edge. Právě její tanečnost dobře předznamenává cestu, kterou U2 během 90. let pokračovali přes album Zooropa až k desce Pop. Mimochodem U2 prý pracovali na skladbě s pracovním názvem Sick Puppy, která se nakonec rozpadla do dvou různých písní – do pomalého hitu One a právě do svižnějšího Mysterious Ways. Ústřední postavou textu je tajemná žena, která může být současně milenkou, múzou i jakousi duchovní silou. Název navíc připomíná tradiční křesťanskou formulaci o Bohu, který působí „mysterious ways“, tedy „nevyzpytatelnými cestami“. 

Největší úspěchy australské skupiny Midnight Oil jsou spojené z deskou Diesel & Dust z roku 1987, neméně silné bylo album Blue Sky Mining z roku 1990. Na albu Earth And Sun And Moon z roku 1993 pak vyšla mimořádně zajímavá píseň Truganini. Je to skaldba o australské identitě, ale její název odkazuje ke konkrétní ženě. Truganini byla žena z jihovýchodní Tasmánie, která zemřela v roce 1876. Midnight Oil ji použili jako symbol tragického osudu původních obyvatel Tasmánie po evropské kolonizaci. Píseň ale není jen historickou připomínkou – vedle Truganini zmiňuje také malíře Alberta Namatjiru a otevírá otázky australské národní identity, monarchie a vztahu k původním obyvatelům. Album produkoval Nick Launay společně s kapelou a oproti některým předchozím nahrávkám se Midnight Oil snažili zbavit části studiových technologií a zachytit syrovější, téměř koncertní zvuk. Dobová recenze označovala právě Truganini za příklad tohoto nového, méně útočného stylu kapely. Píseň mimochodem vyvolala určitý spor, protože samotní Midnight Oil označili Truganini označena za „poslední přeživší tasmánskou domorodou obyvatelku“ a za poslední příslušnici svého národa. Toto tvrzení je dnes považováno za mýtus. Proti formulaci protestovalo Tasmanian Aboriginal Centre a zpěvák Peter Garrett se za chybu později omluvil.

V jiném slova smyslu angažovaná byla píseň Runaway Train jinak ne příliš známé skupiny Soul Asylum. V jejím videoklipu se totiž objevovaly fotografie pohřešovaných dětí se jmény a daty jejich zmizení. Údajně se díky této písni povedlo více než 20 takových dětí najít. Přitom v různých zemích se vysílaly různé verze klipu s jinými fotografiemi. Přitom píseň původně vůbec nebyla o uprchlých dětech. Dave Pirner ji napsal poměrně rychle, údajně během jediného sezení. Text vycházel především z jeho vlastních pocitů deprese, beznaděje a ztráty kontroly – „runaway train“ je metafora člověka, který neví, kam směřuje a nedokáže zastavit. Pirner později říkal, že byl překvapený, jak silně na píseň lidé reagovali. Její spojení s pohřešovanými dětmi vzniklo až dodatečně prostřednictvím videoklipu. 

Velšská skupina Manic Street Preachers v pořadu uvede píseň If You Tolerate This, Your Children Will Be Next. Nicky Wire napsal text v Barceloně v době, kdy četl knihu Hold Katalánsku od George Orwella, která vychází z autorovy zkušenosti z války. Důležitým hudebním inspiračním zdrojem byli The Clash a jejich píseň Spanish Bombs. Kapela píseň původně chtěla vydat pouze jako B-stranu některého ze singlů. Nakonec se z ní ale stal první singl alba This Is My Truth Tell Me Yours – a také vůbec první singl Manic Street Preachers, který se dostal na první místo britské hitparády. Název skladby pochází z propagandistického plakátu ze španělské občanské války. Republikánská strana se v něm snažila přesvědčit zahraniční veřejnost, aby neignorovala bombardování španělských měst. Na plakátu byla fotografie dítěte zabitého při bombardování a varování, že pokud svět toto násilí toleruje, jeho vlastní děti mohou být další. 

Zajímavý – a rozhodně ne radostný – příběh se skrývá v písni Driving with the Breaks On skotské skupiny Del Amitri. Muž jede se ženou do nemocnice, ona se rozhodla pro ukončení těhotesntví, a on ví, že tomu nemůže zabránit, i když by rád. Aranžmá je zpočátku velmi komorní, ale postupně se přidávají další nástroje a vokály a skladba nabývá na intenzitě. Autor Justin Currie sděluje téma textu jen v náznacích a je na posluchači, aby si celý příběh poskládal. Nejde tedy o obhajobu ani odsouzení skutku, ale o portrét vztahu v okamžiku, kdy se dva lidé ocitnou před rozhodnutím, jehož důsledky už nejdou vzít zpět. 

Album Automatic for the People od skupiny R.E.M. z roku 1992 je mimořádně melancholické, zabývá se mimo jiné stárnutím, smrtí, ztrátou, změnou a nejistotou. Závěrečná psíeň Find the River tento oblouk uzavírá obrazem cesty – silnice, řeka a nakonec oceán. Michael Stipe později řekl, že při psaní alba byl silně ovlivněn tématem smrti, ale zároveň chtěl, aby v něm byla i naděje. Text je postavený na velmi jednoduchém pohybu – řeka teče k oceánu a člověk se snaží najít vlastní cestu. Silnice, voda a proud vytvářejí několik paralelních obrazů cesty životem. Zajímavé je, že závěr už není tak rezignovaný jako některé předchozí části písně. Proto se píseň dá číst zároveň jako melancholická i překvapivě nadějná. Zajímavé je i to, že R.E.M. píseň nahráli jako demo, ale nakonec ji neupravovali a přímo tuto syrovou verzi použili. 

V kapele The Beautiful South se vystřídalo několik zpěvaček. Briana Corrigan, kterou budeme poslouchat, upoutávala pozornost svým křehkým a jakoby trochu nejistým hlasem. The Beautiful South byli známí tím, že i z bolestných, tragických nebo groteskních situací uměli udělat velmi líbivou a vlastně hřejivou píseň. Například píseň Bell-Bottomed Tear pojednává o nevěře a trapnosti, ale něžným způsobem. Píseň vyšla v roce 1992 na albu 0898. 

Skladbu You’re the One for Me, Fatty zařadil britský zpěvák Morrissey na album Your Arsenal z roku 1992. Název je slovní hříčka a odkaz na starou soulovou píseň. Morrissey převzal konstrukci názvu z písně You Are the One for Me, Bobby americké dívčí skupiny The Marvelettes z roku 1968. Místo Bobby ovšem přichází poněkud provokativní Fatty – tedy něco jako Tlusťochu. Fatty údajně nebyla konkrétní žena, přestože videoklip takový příběh vytváří. Klip režiséra Tima Broada zobrazuje Morrisseyho jako štíhlého muže, který tráví den s výrazně obézní ženou. Samotná píseň ale podle dostupných pramenů nemá potvrzenou konkrétní ženskou předlohu. Existují různé spekulace o tom, ke komu nebo čemu Fatty odkazuje.

Kontrast mezi temným textem a veselou hudbou můžeme zaznamenat u skladby Little Miss Can’t Be Wrong americké skupiny Spin Doctors. Píseň zní lehce, hravě a téměř bezstarostně, ale vypráví o velmi nepříjemném vztahu a o člověku, který má nad někým moc. Posluchače mohl zmást i bláznivý videoklip, podle kterého by se píseň jevila také jako velmi bezstarostná. Zpěvák Chris Barron ji však napsal o své nevlastní matce, se kterou žil od devíti do osmnácti let. Popsal ji jako velmi obtížného člověka a později vysvětloval, že píseň je vlastně o zkušenosti dítěte, které je vydáno na milost dospělému tyranovi. 

Frustrace je tématem písně Born of Frustration britské skupiny James. Zpěvák Tim Booth ji však nechtěl psát jako jednoduchou „naštvanou“ rockovou skladbu. Text začíná pocitem, že člověk nedokáže naplnit všechny své touhy, a postupně se dostává k otázce, jak se s vlastními omezeními vyrovnat. Booth tehdy říkal, že se snaží psát spíš pozitivně, ale nevěří v tvorbu jednoduše „šťastných“ písní. S touto písní se také změnil styl kapely, kterou si lidé spojovali s manchesterskou alternativní scénou a s hity jako Sit Down. Born of Frustration měla na tu dobu poměrně bombastický zvuk. Zajímavé je, že v Americe byla skladba v hitparádě úspěšnější než doma v Británii – dostala se až na páté místo hitparády. 

Na albu The Beast Inside skupiny Inspiral Carpets najdeme píseň Sleep Well Tonight. Ta sice nevyšla jako singl, nepatří k nejtypičtějším písním této kapely, ale má mimořádnou sílu. Text má politický základ. Klávesista Clint Boon později vysvětlil, že píseň byla inspirována dvěma protijadernými aktivisty, které potkal během pobytu ve Washingtonu. Tito lidé zasvětili svůj život protestům a žili ve stanu před Bílým domem. V textu se potkávají intimní postavy a velká témata. Objevují se v něm jména Annie a Tommy, motivy světla, parku, lásky a oddanosti, ale také narážka na situace, v nichž „srdce člověka“ znamená méně než televizor. Píseň tak působí jako směs milostného nebo osobního příběhu a společenského komentáře. Zajímavé je, že její refrén není klasickým protestním sloganem – spíš přináší příslib, že pro lidi v parku nikdy úplně nezhasne světlo. Hudebně má píseň blízko zvuku 60. let, například kapele Velvet Underground. Přitom Inspiral Carpets jsou spojováni s manchesterskou scénou 80. a 90. let, ze které později vzešla například skupina Oasis.