Slyšte, lidé! – Daniel Salontay – kytarista a skladatel

Dano Salontay je mistr barev, který za pomoci kytary maluje nálady a pocity. Na otázku Martina Chrobáka, podle jakého klíče kombinuje barvy nástrojů a jejich hustotu, odpovídá: „Klíčem jsou naše uši a uši lidí, kteří s námi na nahrávkách spolupracovali.“

Na svém sólovém albu Startalker Salontay použil různé akustické i elektronické nástroje, těžil i ze zkušeností, které nabyl jako dlouholetý posluchač world music. Ale opřít se mohl i o jiné žánry, ke kterým má blízko. Tvrdí, že to nejdůležitější pro svou tvorbu naposlouchal mezi 13. a 20. rokem života. A vyjmenovává album Zvonky, zvoňte od skupiny Prúdy, které považuje za nejlepší slovenskou desku, dále Konvergencie Mariána Vargy, lidovou hudbu Orientu a jazz od Milese Davise po Johna McLaughlina.

Pokud jde o world music, v rozsáhlém rozhovoru s Petrem Dorůžkou, který vyšel v roce 2010 na pokračování v magazínu UNI, vypráví, že se s „hudbou světa“ potkával „od počátku devadesátých let díky velmi příjemným společným poslechům s kamarády v Bratislavě. To byla pro celou Evropu éra objevů na poli world music, žádný business a samá překvapení“. A pokračuje: „Když jsem pak studoval roku 1997 v Americe v Clevelandu, přivezl jsem si prorocké album My Life in the Bush of Ghosts, před třiceti lety je natočil Brian Eno a David Byrne, s použitím terénních nahrávek a třeba i zaklínání televizního evangelisty, který vyhání ďábla. To byl počátek dnešních remixů. Při dalším bádání jsem objevil Madagaskar. Z jednoho univerzitního rádia jsem si nahrál 15 kazet. To byla hudba, která nás formovala.“

Hudba, kterou Daniel Salontay, ať už sám, nebo se svou partnerkou Shinou v rámci skupiny Longital, píše, rezonuje i ve světě. Longital hráli v mnoha evropských zemích, ve Spojených státech i v Kanadě. Nejblíže však stále mají ke slovenské scéně. Shina je majitelkou výborného bratislavského vydavatelství Slnko Records a Dano Salontay například v roce 2005 produkoval album Zuzany Homolové Tvojej duši zahynúť nedám.

Své aktuální album Salontay věnoval památce Milana Rastislava Štefánika. Proč toto téma? Salontay to v rozhovoru pro časopis UNI líčí takto: „Můj osobní příběh se Štefánikem začal už v raném dětství. Vyrůstal jsem v Trnavě, ve středu města je krásný park a v tom parku – je to asi jedna z mých nejranějších dětských vzpomínek – byla socha člověka v uniformě se zajímavou čepicí. Otec mi tehdy řekl, že to byl jeden slavný letec, který se jmenoval Štefánik a který havaroval. Hned následující vzpomínka je pak ta, že jsme šli znovu přes ten park a socha tam už nebyla. V době začínající normalizace se Štefánik stal z ideologických důvodů nepohodlným, jeho sochy se na Slovensku plošně likvidovaly. Postava pilota, kterého jsem si vysnil, zmizela z parku i z mého života. Poznamenalo mě to tak, že jsem se po celé dětství věnoval letadlům, byl jsem posedlý leteckými modely.“