Daniel Salontay: Štefánik jako práce mimo komfortní zónu

Rozhovor se slovenským skladatelem Danielem Salontayem

Tvoje hudba inspirovaná životem Milana Rastislava Štefánika měla být původně součástí filmu, ale z této spolupráce nakonec sešlo…

Ano, ve filmovém štábu došlo ke změně a oni od spolupráce odstoupili. Jenže já jsem už měl hudbu zčásti připravenou. Řekl jsem si tedy, že budu pokračovat, protože jsem věděl, že mě to obohacuje a přináší mi to nové výzvy. V momentě, kdy jsem měl hudbu prakticky hotovou, dostala se ke mně informace, že výborný slovenský dramatik Peter Pavlac a režisér Patrik Lančarič, umělecký šéf Městského divadla Zlín, připravují hru o vztahu Masaryka a Štefánika. A protože Petra znám, oslovil jsem jej s tím, že pokud při psaní rád poslouchá hudbu, nabízím mu tu svou. Vůbec jsem neměl v úmyslu, že by ji přímo v dramatu použil. Ale z prvního nápadu, že by se mou hudbou při tvorbě inspiroval, vzniklo něco úplně jiného. Moje tvorba Petra ovlivnila natolik, že si už hru bez ní nedokázal představit.

Z nerealizovaného filmového soundtracku se tedy stala hudba k divadelnímu představení. Jak tato skutečnost tvou další práci posunula?

Setkání s tvůrci hry Masaryk/Štefánik bylo pro další vývoj hudby, kterou jsem měl už načrtnutou a rozpracovanou, velmi důležité. Hra se zabývá vztahem Masaryka a Štefánika a já jsem potřeboval svou hudbu rozšířit o masarykovské téma. Zatímco skladby inspirované Štefánikovým životem mi šly lehce, u Masaryka jako filosofa, sociologa a do značné míry i psychologa mi nenaskakovaly obrazy, při kterých bych hned slyšel nějakou hudbu. Studoval jsem tedy Masarykovy citáty a zaměřil jsem se především na ty, které jej odhalují jako člověka. Našel jsem místa, která jej postihovala jako citlivého člověka se srdcem a duší. Z toho jsem vytvořil píseň, kterou zpívají Marta Bačíková a Dominika Richterová. Původně jsem si představoval, že by tato hluboká a patetická slova měla zpívat Marta Kubišová. Její jmenovkyně Marta Bačíková ji výborně nahradila.

Štefánik byl světoběžníkem, což zdůrazňuješ například ve skladbách Tahitská Bystrica nebo Morocco 1914. Považoval jsi právě tento rozměr jeho života za klíčový?

Ano, Štefánikovo světoběžnictví je až neuvěřitelné. Jen krátké období od vypuknutí první světové války po jeho smrt v roce 1919 je tak nabité událostmi a destinacemi, že by to vydalo na divadelní hru nebo film. Štefánik cestoval po světě jako astronom, zakládal pro francouzskou vládu observatoře. Byl také průkopníkem vojenské meteorologie a podílel se na rozvoji telegrafní sítě. Jeho cestovatelský záběr byl stěží představitelný i pro nás, i když žijeme v době, která cestování přeje. Při tvorbě hudby jsem se těmito Štefánikovými exotickými epizodami inspiroval. Skladba Tahitská Bystrica reflektuje jeho pobyt na ostrově Tahiti, který si zamiloval jako ráj na zemi. Zakládal tam hvězdárnu, sblížil se s domorodci, a dokonce měl představu, že tam založí slovenské osídlení. Michala Baláže, scenáristu zmíněného filmu, napadlo, že kdyby tam taková kolonie opravdu vznikla, její hlavní město by se mohlo jmenovat Tahitská Bystrica. Já jsem si ten název od něj vypůjčil.

Startalker je tvoje čistě sólové album, ale už v minulosti jsi pro vaši tehdejší skupinu Dlhé diely složil dvě autorské desky – September a Tu. Jak se od nich práce na novince lišila?

Práce na Štefánikovi mi nabízela jednu výzvu za druhou. Nikdy předtím jsem nekomponoval hudbu, která by takto výrazně byla inspirována nějakou osobností. Jednalo se pro mne o permanentní pobyt mimo komfortní zónu, o překračování vlastních hranic. Měl jsem poměrně velké zkušenosti s písňovou tvorbou, ale toto bylo něco úplně jiného. Ovšem štefánikovské téma se už jednou v mé tvorbě objevilo. Na albu Tu z roku 2002 mám píseň Jedného letca. Ta pojednává právě o tom prvním zážitku z dětství, kdy jsem stál před sochou a podruhé tam ta socha už nebyla.

Brzy by mělo vyjít nové album Longital. Co o něm prozradíš?

Vyjde 20. září a bude se jmenovat Mauna. To znamená ticho a pojem ticha se v nějaké formě objevuje v každém z jeho textů a písní. Nebude to ale rozhodně tiché album. Tichem se dá říct hodně věcí, známe ticho před bouří, ticho ve stadiu zamilování i konfliktu. Ticho vytváří prostor pro jakoukoli hudbu a já doufám, že ta naše bude inspirativní a dobrodružná pro posluchače, stejně jako taková je pro nás.

(Celý rozhovor si přečtěte v časopisu UNI)