Slyšte, lidé! – Sólo pro ženský hlas 4

Lauren Daigle je 27letá zpěvačka z americké Louisiany. Když se loni na podzim její třetí album Look Up Child dostaslo až na třetí místo oficiální americké hitparády, šlo o největší úspěch interpretky křesťanské hudby za posledních dvacet let. Není tedy divu, že v únoru si Lauren odnášela ze slavnostního ceremoniálu dvě ceny Grammy – za nejlepší  album současné křesťanské hudby a také za singl You Say – v kategorii Nejlepší současná křesťanská píseň.

O generaci starší je švédská zpěvačka Rigmor Gustafsson, jejíž nové album se jmenuje Come Home. Obsahuje především  zpěvaččiny autorské písně, doplněné třemi převzatými hity – od Joni Mitchell, Kate Bush a Tanity Tikaram. Pro Rigmor Gustafsson je to první album po pěti letech. Doprovází ji na něm jazzové klavírní trio v čele s Jonasem Östholmem.

Zpěvačka z Brisbane Ingrid James už několikrát koncertovala u nás v Česku, naposledy letos v květnu. Sama mi o tom v rozhovoru pro naše rádio řekla: „Australané rádi jezdí na zkušenou do světa a vracejí se s novými nápady, a to nás obohacuje.“ Pro české publikum tuto zpěvačku objevil kytarista Libor Šmoldas, který sám v Austrálii vícekrát koncertoval. Kritika na Ingrid James oceňuje barvu hlasu v kombinaci s perfektní intonací a prožitkem. Její nové album Colours of Your Love vzniklo ve spolupráci s pianistkou a skladatelkou Louise Denson a se souborem Wild Silk Strings Project, ve kterém tradiční jazzovou sestavu s rytmikou, trubkou a dvěma saxofony doplňují housle, viola a violoncello. Ostatně právě složení doprovodné kapely je pro zpěvačku zásadní. V mém rozhovoru s ní zaznělo: „Někdy si říkám, že bych asi měla mít dopředu nějaké téma pro své album, ale zpravidla vsázím na chemii mezi hudebníky.“

Zpěvačka a violoncellistka Leyla McCalla se sice narodila v New Yorku, ale její rodinné kořeny sahají na Haiti, jednu z nejchudších zemí planety. Z haitské hudby také Leyla McCalla zčásti vychází na svém novém albu The Capitalist Blues. Některé písně dokonce nazpívala v haitské kreolštině. Přidala trinidadské calypso, ale čerpá i z typicky amerických žánrů, jako je dixieland, blues nebo zydeco. Že se jedná o hudbu původně afroamerickou, může souviset nejen se zpěvaččinými kořeny, ale i s tématem alba. Tak jako je propojený kapitalistický svět, je propojena i síť hudebních inspirací rozprostírající se po celém světě. Já jsem Leylu McCallu sice uvedl jako zpěvačku a violoncellistku – a sama mi v rozhovoru řekla, že violoncello je pro ni stále důležité a že je nemůže nahradit žádný jiný nástroj –, ale na aktuálním albu paradoxně na cello vůbec nehraje. Chtěla se totiž vyjádřit výhradně svým hlasem.

Novým jménem na slovenské hudební scéně je Skyva, písničkářka, která se nedávno představila albem Zrkadlo. Jak napovídá jeho název, album se snaží nabídnout pomyslný pohled člověk na sebe sama. Zároveň ale nepřímo nabízí otázku, jaká krajina se rozprostírá za odrazem a co všechno je vlastně lidský pohled schopný zachytit, zkreslit nebo naopak vyčistit – říká zpěvačka. Ta na své album zařadila písně, které vznikaly v období asi deseti let – má jít tedy pohled do minulosti i do přítomnosti. I když je Zrkadlo první album, které vyšlo pod jménem Skyva, má tato mladá zpěvačka a autorka docela dost zkušeností. Stojí totiž v čele křesťanské tvůrčí skupiny Poetica Musica, pro kterou napsala řadu písní – tam ovšem vystupuje pod svým občanským jménem Zuzana Eperješiová. Natočení alba Zrkadlo bylo odměnou za vítězství v soutěži Debut 2017 a vyšlo na prestižní značce Hevhetia.

Zpěvačka Pavlína Jíšová byla členkou jihočeské skupiny Sem tam, zakládající členkou kapely Žalman & spol. a 12 let působila ve skupině Nezmaři. V roce 2002 odešla na sólovou dráhu a pod hlavičkou Pavlína Jíšová & přátelé vydala několik alb s různými sestavami. Její nejnovější album se jmenuje Neznámé, a i když vyšlo jako sólové, je možná ze všech jejích nahrávek hudebně nejpestřejší.  Pavlínu na něm doprovází řada muzikantů včetně například bluesové kapely Petr Kalandra Memory Band, jejíž kapelník Míra Kuželka byl hudebním producentem alba.

Reba McEntire patří mezi nejslavnější zpěvačky americké country hudby. Ze všech žen, které si v pořadu poslechnete, je tato stále temperamentní šedesátnice nejstarší a také nejzkušenější. Deska Stronger Than The Truth, která vyšla v dubnu, je už její 33. v pořadí. Reba McEntire je vícenásobnou držitelkou Grammy a dalších významných cen a jednou ze dvou žen v historii, které dosáhly prvního místa v country hitparádě ve čtyřech různých dekádách.

Další ženský hlas, který si v pořadu představíme, patří mladé dámě, která si říká Suzy Va. Vlastním jménem se jmenuje Susanne Bartelt, pochází z Berlína a vyšla z německé lidové hudby, z rocku a jazzu. Inspirovaly ji jak písně jejího dědečka, tak současná berlínská alternativní scéna. V roce 2018 získala Německu rock a popovou cenu v kategorii Jazzová a rocková píseň. Album Constantly Changing nahrála s kytaristou Mattem Baldwinem, s basistou Ralphem Grässlerem a s bubeníkem Leo Binasem.

Cécile McLorin Salvant – i když jí ještě není 30 – se už stává legendou. Za tři svá po sobě jdoucí alba získala cenu Grammy, a kategorii vokálního jazzu tak ovládla ve třech z posledních čtyř let. To z ní dělá momentálně nejoceňovanější jazzovou zpěvačku planety – ostatně nezůstalo jen u Grammy. Nedávno Cécile obdržela cenu amerických novinářů a vyhrála také prestižní jazzovou cenu ve Francii, tedy v zemi, odkud pochází její matka a kde ona sama jazz studovala. Nestudovala pouze zpěv, ale také hru na klavír, co jí – jak mi nedávno řekla v telefonickém rozhovoru – pomáhá hlavně při komponování. „Díky tomu, že umím hrát na klavír, mohu lépe rozumět hudebníkům, kteří mě doprovázejí,“ říká. Jazzový svět o mladé zpěvačce poprvé uslyšel v roce 2010, kdy – tehdy ještě studentka školy ve francouzském Aix-en-Provence – vyhrála prestižní soutěž Thelonia Monka. Sama říká, že největším šokem pro ni byla úplně první – ještě neproměněná – nominace na Grammy v době, kdy jí bylo 22 nebo 23 let.

Na úplný závěr pořadu se ještě jednou podíváme do Austrálie. Z hudebního prostředí pochází zpěvačka drsného hlasu Cash Savage, která si za svůj občanský cíl zvolila boj proti diskriminaci menšin. V rozhovoru  pro časopis Full Moon říká: „Všichni si v sobě nesou pokroucený obrázek toho, jak by měl vypadat slušný občan, ale ve skutečnosti tohle pojetí zavání předsudky, uzavřeností a maloměšťáctvím. K minoritám se u nás chováme zvláště krutě, tolerujeme násilí a nenávist vůči přistěhovalcům, ale přesto si průměrný Australan o sobě pravděpodobně myslí, že je dobrým občanem. Řešení opravdu neznám. Začala bych oslavou empatie.“