Slyšte, lidé! – Sólo pro ženský hlas

Jako první nám bude zpívat Maria Concepción Balboa Buika, známá ovšem pouze jako Buika. Pochází ze Španělska a konkrétně z jeho ostrovní části, z Malorky. První album s názvem Mestizüo vydala v roce 2000, ale popularity dosáhla až o pět let později s nahrávkou nazvanou pouze Buika. Následovaly další nahrávky, spolupráce se španělským hudebníkem Javierem Limónem nebo s kubánským pianistou Chuchem Valdésem a to vše vyvrcholilo v roce 2010 ziskem Latin Grammy. Buičin hlas je syrový a přitom dokáže velmi jemně vyjádřit různé nálady.

Francouzská zpěvačka Céline Bossu už několik let žije na Valašsku. Úspěchy na folkových festivalech slavila jako členka skupiny Hluční sousedé – získala například Krtka jako cenu diváků na festivalu Zahrada 2010. Před několika lety si však Céline jako vynikající zpěvačky všiml Antonín Maceček ze znojemské kapely Lucrezia Borgia a nabídl jí spolupráci. Ta vyvrcholila na konci loňského roku albem Au coin de la rue vide, které je společným autorským počinem právě Antonína Macečka a Céline Bossu. Na aranžích a nahrávání písní ve stylu rockových šansonů se podílela celá Lucrezia Borgia a její hosté. V pěti duetech se se zpěvačkou ve studiu setkali František Segrado a Milan Schelinger.

Po několika nahrávkách se skupinou Toxique vydala loni nové sólové album zpěvačka Klára Vytisková, která se ovšem podepsala jen jako Klara. Za desku Home je nominována na cenu Apollo a na webu tohoto ocenění českých hudebních kritiků si můžeme přečíst: „Sólový debut zpěvačky skupiny Toxique je velmi osobní nahrávkou. A Klára Vytisková, která se na ní prezentuje nejen jako vokalistka, ale též autorka a spoluproducentka, ji právě proto symbolicky nazvala Home. Celá je složená v obýváku, prodiskutovaná v kuchyni u jídelního stolu, prosněná v ložnici a částečně nahraná v koupelně, prozrazuje autorka.“ Na albu se podíleli například Viliam Béreš, který působí ve skupinách Toxique a Lanugo, Lukáš Chromek ze skupiny Airfare nebo Klářina sestra Edna Green.

Stinka je hudební alter ego Hany Lundiakové, jinak úspěšné mladé spisovatelky. Doprovází se na akordeon, přičemž blíže než k Radůze má například k písničkářce Janě Vébrové. „Stinčiny písně jsou však temnější a o něco méně expresivní,“ psal Milan Tesař v roce 2014 v recenzi na zpěvaččinu první desku. Nyní má Stinka nové album s názvem Bído, čau… a publicista Alex Švamberk o něm píše: „Akordeonistka Hana Lundiaková dále rozvíjí své osobité pojetí tvorby. Z houfu post-radůzovských harmonikářek se jasně vyděluje, její styl je hodně odlišný a bližší alternativní scéně. Šramlu, kterému se věnovala ve skupině Rudovous, dala definitivně vale. Staví na opakujících se minimalistických frázích, které mají často vysloveně charakter znepokojivého rockového riffu. Blíž než ke klasickým minimalistům typu Philipa Glasse a Stevea Reicha má k Velvet Underground, i když lze samozřejmě občas mluvit i o ohlasu šansonu nebo styčných bodech s Tomem Waitsem.“

Brazilskou zpěvačku Tete Espíndolu jste mohli zaregistrovat na loňském albu francouzského skladatele Philippa Kadosche, který s ní už dříve spolupracoval na albu Vozvoixvoice. O tomto CD Kadosch ostatně hovořil i ve svém rozhovoru pro Proglas. Vysvětloval, jak Tete Espíndola při zpěvu používá zvuky, které mají svůj původ v přírodě – výborně například imituje hlasy ptáků z amazonského pralesa. A svým hlasem, samozřejmě natočeným ve studiu naněkolikrát, zastane roli velké části symfonického orchestru.

Róisín Murphy z Irska byla 11 let členkou skupiny Moloko a poté se po vzoru svých oblíbenkyň Kate Bush a Joni Mitchell rozhodla pro sólovou dráhu, na které půjde svým vlastním směrem, nezávisle na názorech publika. Ve své tvorbě propojuje elektronickou taneční hudbu, triphop a funk s výraznými melodiemi a ještě výraznějším zpěvem. Na svém novém albu Hairless Toys vychází především z diskotékové scény New Yorku 80. let, z raného housu, ale na CD najdeme i netradiční country nebo balady. „Dokáže dostát všem popovým zvyklostem a na druhé straně si dokáže najít prostor pro ohýbání pravidel, která jsou její nátuře příliš těsná,“ píše o ní publicista Martin Zoul.

Marocká zpěvačka Hindi Zahra bývá přirovnávána k Patti Smith nebo Tomu Waitsovi, přičemž její devízou je opět jedinečný hlas. Její nejnovější album Homeland se nahrávalo ve Španělsku, v Paříži a v Maroku a zpěvačka a její kapela se na něm rozmáchly od arabských vlivů až po rockové riffy. 

Pavla Marianová je známá jako členka folkové skupiny Klíč, která v roce 1990 vyhrála autorskou Portu s písní Omnia vincit amor. Skupina se vždy snažila o co nejvyšší interpretační a technickou kvalitu svého počítání. „Vůbec mě neoslovuje, když někdo hraje a zpívá sice na plné pecky, ale falešně a nerytmicky,“ řekla Pavla Marianová v rozhovoru pro časopis Folk & country v roce 2002. O pět let později – v době, kdy Klíč nefungoval – zpěvačka natočila sólové album Nářek s romskými písněmi. A v roce 2015 jí vyšla druhá sólová deska, tentokrát čistě autorská, nazvaná Radosti… bolesti… Na albu se podílí několik doprovodných muzikantů a mezi nimi i zpěvaččin manžel Jaroslav Marian, který album produkoval a vydal.

Irská zpěvačka Enya má na svém kontě více než 75 milionů prodaných desek, získala čtyři ceny Grammy a šest World Music Awards. Byla nominována na Oskara i Zlatý Globus. Celosvětový ohlas ji přinesla deska Watermark z roku 1988, která obsahuje hit Orinoco Flow. První Grammy získala o tři roky později za desku Shepherd Moons, která je zároveň jejím komerčně nejúspěšnějším titulem. Enyina příjemná hudba se dostala také do filmu, ať už to byl snímek Hračky s Robinem Williamsem, romantická fantasy komedie Příběh z Los Angeles nebo trilogie Pán prstenů. Donedávna poslední album vydala Enya v roce 2008 – jmenovalo se And Winter Came a obsahovalo písně se zimní, adventní a vánoční tematikou. V roce 2015 se Enya vrátila s novým CD Dark Sky Island, na kterém opět spojila s producentem a mistrem zvuku Nickym Ryanem a se spisovatelkou a svou dvorní textařkou Romou Ryan.

O americké harfenistce a zpěvačce Joanně Newsom se hodně mluvilo před pěti lety, kdy její trojalbum Have One On Me podle mnoha zdrojů aspirovalo na nahrávku roku 2010. Joanna studovala klasickou hudbu, což později okomentovala slovy: „Vím, že v klasické kompozici nejsem moc zručná, nikdy mi to nešlo. Nicméně přivedlo mě to k psaní písní, takže času na škole nelituji. V časopisu Rock & pop o ní v roce 2010 psal publicista François: „Joanna Newsom je bezesporu jednou z nejzajímavějších současných písničkářek, originální v tolika směrech, že není možné nechovat k ní hluboký respekt a obdiv.“ Nyní se Joanna Newsom po pěti letech vrátila s novinkou, nazvanou Divers.

Norská zpěvačka Solveig Slettahjell má 45 let, a i když nemá v krvi černé blues ani soul v krvi, svým sytým hlasem by mohla mnohým afroamerickým kolegyním konkurovat. Její přístup ovšem není autenticky bluesový ani čistě soulový či gospelový. Všechny zmíněné styly se v písních, které s doprovodem jazzových spoluhráčů interpretuje, objevují, ale její nové album Trail Of Souls má celkovým vyzněním blíže k uhlazené populární hudbě než k syrové hudbě kořenů nebo jazzové improvizaci. Na albu zpěvačku doprovázejí kytarista Knut Reiersrud a jazzová skupina In The Country. CD obsahuje směs písní od různých autorů, například od Leonarda Cohena nebo Petera Gabriela.