Pavlína Jíšová a přátelé: Blázen tančí dál (recenze CD)

Hudební dráhu Pavlíny Jíšové můžeme vnímat jako dva paralelní příběhy. Jednak je to pohádka o dívce, která vyrostla v dospělou ženu a během času zrání zdokonalovala hřivny, které jí osud nadělil. A tak se z dobré zpěvačky nenápadně stala zpěvačka výborná a z nesmělé autorky autorka suverénní. I když je její tvorba v posledních letech vyrovnaná a nelze jednoznačně říci, zda je Blázen tančí dál lepší deska než předchozí Andělé jsou s námi, je minimálně stejně tak dobrá.

Mnohem dramatičtější, klikatější, ale pro posluchače možná zajímavější je druhá stezka, po které můžeme zpěvaččin vývoj desku po desce sledovat. Pavlína se setkává a rozchází s různými kapelami, jednou je stěžejním členem silného kolektivu (Nezmaři), jindy sólistkou, která na sebe strhává veškerou pozornost (album Pavlína Jíšová z roku 1998). V poslední době sice jakoby zůstává na sólové dráze, avšak současně zdůrazňuje, že je vlastně členkou kapely Pavlína Jíšová a přátelé. Na novém albu je to ostatně mnohem patrnější než na předchozí desce, protože tentokrát se ve třech písních zhostili sólového zpěvu ostatní členové skupiny (Pavel Peroutka a zpěvaččina dcera Adéla Lounková) a album obsahuje také jednu instrumentální skladbu kytaristy Jakuba Racka. Celá nová čtyřčlenná sestava se tak na albu sólově představí.

V recenzi minulé nahrávky jsem chválil produkci Pavla Maliny, který směs „obyčejných písniček“ povýšil na umění. Tentokrát se role producenta (a poprvé také vydavatele) ujal kontrabasista Pavel Peroutka, díky němuž je zřetelně laděná do bluegrassu. Na druhou stranu v některých písních nechybějí bicí, přičemž hostující Pavel Plánka hraje přímočařeji než Miloš Dvořáček na minulé desce (Ať chceš a nebo nechceš). Více než bicí mě mimochodem na albu zaujaly perkuse – zvlášť píseň Adély Lounkové Přítel na dálku Plánka (spolu se Zbyňkem Burešem na pedal steel) hodně pozvedl. Zvuk celého alba vůbec stojí na souhře základní čtyřčlenné sestavy se spoustou hostů. Do duetu Matka a dcera Pavel Peroutka například přizval svého kolegu z Reliéfu (a člena Spirituál kvintetu) Jirku Holoubka na banjo, moc pěkně zaranžovaná je píseň Má přání znáš (Holoubek pro změnu s akustickou kytarou) a pěkné jsou i příspěvky houslisty Pavla Švestky. Vlastně co píseň, to jiné aranžmá – od zajímavého doprovodu na jednu akustickou kytaru (Radek Interholz v Snad pouze spím) až po smyčcové kvarteto a klavír v Čárou života.

V souladu s různě zaranžovanými písněmi si protagonistka alba pohrává se svým hlasem, a tím pádem i s posluchači. Zpívá konejšivě jako k dětem (Ať chceš nebo nechceš) i dravě (Blázen tančí dál). Jistotou je od začátku až do konce pečlivá výslovnost a profesionalita. Profesionalita tak vysoká, že například ve vlastní písni Má přání znáš její zpěv vyznívá až neosobně – jako když se popový zpěvák rutinně zhostí skladby cizího autora.

Právě píseň Má přání znáš odhaluje největší slabinu alba, kterou jsou některé texty. Verše sestavené z převážně jednoslabičných slov („Být ve dvou sám bolí víc než hřích“) se píšou snáz než složitější věty, avšak znějí kostrbatě a místy i nesrozumitelně. Stačí tento text srovnat s povedenější titulní písní Blázen tančí dál se zajímavými metaforami („Stojím v půli cesty jak závoj bez nevěsty“ nebo „Žádostivá mysl důvěrnými prsty / Zpívá na low whistle až se vaří jed“ s pěkným vnitřním rýmem). Právě ve světle těchto momentů se „největší slabina“ ukazuje být slabinou relativně malou. Mimochodem zajímavý je i autorský pokus Adély Lounkové Přítel na dálku s textem na náctiletou dívku určitě nadprůměrným, ačkoli v něm na první poslech zarazí trochu divoká kombinace jazykových rovin (obecné a knižní češtiny: „Mávám na tě od budějckých bran“).

Nevím, zda je důležité, jestli je Blázen tančí dál album sólové zpěvačky, nebo kapely, která má shodou okolností zpěvaččino jméno ve svém názvu. Domnívám se však, že i když Pavlína přenechala dceři i kolegům několik málo sólových partů, stále jde především o její desku. Mimochodem skladba Pavla Peroutky (s textem Pavlínina manžela Zbyška Rašky) Nejsem cizinec patří interpretačně k nejméně výrazným položkám alba. To ale neznamená, že by Pavel sám byl nevýrazným článkem kolektivu. Naopak, jako producent odvedl vynikající práci. To díky němu album zní tak pestře a profesionálně. Pavlovi (i Jakubovi) sluší stát v pozadí a Pavlínu podporovat tak, aby především ona mohla zpívat… a dál tančit.

Rok vydání: 2009
Vydavatel: Pavel Peroutka
Žánr: folk/bluegrass
Celkový čas: 37:25