Slyšte, lidé! – Profil Oldřicha Janoty

Hudební styl Oldřicha Janoty se během jeho dlouhé kariéry několikrát změnil. Posluchačsky nejnáročnější byl jeho přechod od folku, jakkoli svérázného, k hudebnímu minimalismu v první polovině 80. let. Sám Janota po letech vzpomíná: „Posluchači to přijali nepřátelsky. Většina lidí odpadla, přestali chodit na koncerty. Předtím jsem míval vyprodané sály. Ale díky zavedenému jménu a pověsti pár lidí vždycky přišlo, a tak jsem mohl vystupovat, jinak by si to člověk mohl hrát leda doma.“ A protože spoluhráči z jeho tehdejší skupiny Mozart K. pro tuto náročnou formu úplně pochopení neměli, začal Oldřich Janota vystupovat s Lubošem Fidlerem a Pavlem Richterem.

Nejstarší písňový repertoár, pozdější minimalistické období a zvukové experimentátorství i návrat k písňové tvorbě v posledních letech mapuje osmidisková kolekce Ultimate Nothing. Komplet se skládá ze dvou boxů po čtyřech CD, přičemž každé cédéčko má vlastní obal a vlastní booklet. Přitom grafika i množství textu a dokumentace se album od alba liší. Jak píše publicista Ondřej Bezr, „za vším je jakási směs serióznosti se sebeironií, zvláštní druh humoru, který se téměř nikdy neotiskl v Janotově tvorbě, ale tvůrci zjevně smysl pro něj nechybí.“ Nejlépe pak celý komplet charakterizuje poslední věta Bezrovy recenze: „Celkem přes osm hodin neustálého vývoje a nezlomného názoru.“

Už na začátku 90. let shrnul v encyklopedii tvorbu Oldřicha Janoty publicista a muzikolog Aleš Opekar slovy: „Jeho poetika se vyvíjela ve spojitosti s hudebním pojetím od konstatující významové jednoznačnosti přes metaforická vyjádření a symboliku až k potlačení významové stránky slov v minimalistických opakováních. Janotova introvertní výpověď tak dospěla až do evokace meditativních nálad.“ A kritik dodává, že „text byl často spíš recitován než zpíván“, čehož si ostatně můžete všimnout i v našich ukázkách. Pokud jde o hru na kytaru, „Janota si jako samouk vyvinul osobitý styl, v němž dosáhl vysoké technické úrovně“. A poslední citát z encyklopedie: „Jeho pozice na české folkové scéně byla charakteristická neustálým vymaňováním se z folkových a vůbec společenských konvencí.“

Zatímco v minulosti Oldřich Janota inklinoval k východní mystice, na albu Ora pro nobis z roku 2009 se poprvé výrazněji přiklonil ke křesťanství a mimo jiné k mariánské tematice. Dalšími tématy alba jsou ženství obecně – což je dáno i výrazným podílem ženských hlasů – a pak také otcovství a Janotův vztah k nejmladší dceři. Ta totiž hostuje v několika otcových písních a sama se představuje jako autorka dětské písničky Hříbátko. Ora pro nobis bylo první Janotovo oficiálně vydané album po 12 letech. Tomáš Klement na webu Českého rozhlasu o tomto albu píše: „Janotovi se na desku povedlo dostat vše, co je pro jeho tvorbu v posledních letech typické – meditativní až minimalistické písně s mantrickým opakováním motivů a specifickým humorem. Díky přizvaným hostům dostala deska nový rozměr – muzikanti jako Ivan Bierhanzl, Jan Štolba, Ondřej Ježek nebo Jára Tarnovski dostali velký prostor.“