Profil Oldřicha Janoty ve Slyšte, lidé!

Oldřich Janota je tichý a rozvážný člověk, který vás při schůzce nejspíše pozve do čajovny a který je větší část života vegetariánem. Narodil se v roce 1949 a zpočátku vystupoval jako folkový písničkář s akustickou kytarou. Ve druhé polovině 70. let spolupracoval s Jakubem Nohou ve skupině Pentagram, v 80. letech byl členem kapely Mozart K. a poté se věnoval experimentální hudbě v triu s Pavlem Richterem a Lubošem Fidlerem. V roce 1984 přestal na čtyři roky vystupovat, poté nastává období spolupráce s manželi Irenou a Vojtěchem Havlovými a občasné vystupování s experimentálním sdružením Jiná rychlost času. V těchto různých etapách své tvorby se Janota střídavě přibližoval k písňovému tvaru a opět se od něj vzdalovat, experimentoval s hudbou akustickou i elektrickou. Svá alba ani dnes nevydává jako na běžícím pásu. Nejnovější Ora pro nobis vyšlo dlouhých 13 let po písničkářově předchozí desce Sešité.

V časopisu Rock & pop v roce 2000 Janota vyprávěl: „V dětství jsem viděl, že ke světu kolem nedokážu najít cestu, že se nesrovnává s mým vnitřním životem. Jako by v něm něco chybělo, něco dokonce hlavního.“ Na novém albu Ora pro nobis najdeme dvě velká témata, která možná to chybějící „něco“ vyplňují. Jednak je to téma ženství, reflektované skrze postavu Panny Marie, a dále téma otcovství. Některé nové Janotovy písně totiž vznikly ve spolupráci s písničkářovou nejmladší dcerkou, případně jako výsledek společných výletů otce a dcery.

I když je nové album Oldřicha Janoty prodchnuté křesťanskou pokorou a jeho hlavním tématem je Ježíšova matka Maria, po formální stránce se Janota příliš nevzdaluje od své minulé tvorby, která měla podle některých kritiků blízko k proudu new age. Tomáš Klement na webu Českého rozhlasu píše: „Janotovi se na desku povedlo dostat vše, co je pro jeho tvorbu v posledních letech typické – meditativní až minimalistické písně s mantrickým opakováním motivů a specifickým humorem. Díky přizvaným hostům dostala deska nový rozměr – muzikanti jako Ivan Bierhanzl, Jan Štolba, Ondřej Ježek nebo Jára Tarnovski dostali velký prostor.“

Na otázku publicisty Antonína Kocábka, co ovlivnilo vznik CD Ora pro nobis, písničkář odpovídá: „Já jsem teď léta hrál sám a dotvářel svoje představy o hudbě, ale čím jsem se tomu svému snu blížil, posluchačů ubývalo. Ani o tom nikdy nevyšla žádná recenze nebo informace – zřejmě už opravdu žijeme v době mediálních artefaktů, kdy ten kdo nemá novou desku, jako by nebyl. Ale možná to tak bylo správně, aby to zůstalo jako živá hudba, protože ta se od hudby reprodukované zásadně liší tím, co se tam přidává. Řekl bych, že je to vlastně hudba jiná, zásadně, ve své podstatě. A do toho přišla nabídka k vydání desky. Tak jsem si řekl, že zkusím něco úplně jiného, abych se u toho i já pobavil krokem do neznáma. Takže jsem udělal takové klasické, kapelové písničky, kam jsem si přizval spoustu hostů, profesionály i amatéry, spíš náhodně – nebyl v té sestavě hostů žádný systematický koncept. Vzniklo něco mezi hraním v kuchyni a sálem Rudolfina.“

Oldřich Janota používal už v 80. letech, kdy to ve folku vůbec nebylo v módě, ve svých písních různé ruchy a další zvuky. „Na festivalech Moravského folkového léta patřil k vybavení jeho kapely také gramofon, z něhož zněly překvapivé hudební ukázky – včetně dechovky,“ píše Vladimír Vlasák v knize Folkaři. I když nikdy nebyl v pravém slova smyslu rockerem, i rockoví muzikanti se k němu hlásí. V rozhovoru pro časopis Rock & pop Janota v roce 2000 řekl: „Vždycky mě fascinovalo, jak ten drsný rockerský image závisí na nějakém chlápkovi u pojistek v elektrárně.“