Branford Marsalis: Popsat hudbu jazykem je těžké

Rozhovor se saxofonistou Branfordem Marsalisem

V roce 2014 vám vyšlo sólové album In My Solitude, které jste natáčel v katedrále Grace v San Franciscu. V čem je pro vás jako hráče největší rozdíl mezi hraním s kapelou na straně jedné a sólovým vystoupením na straně druhé?

První rozdíl je naprosto jasný. Na albu In My Solitude stojím před publikem skutečně sám, bez spoluhráčů. Při takovém koncertě musím hrát hodinu a půl bez přestávky. U rytmické sekce to není nic neobvyklého, ta takto hraje každý koncert. Ale saxofonisté – podobně jako zpěváci – na to nejsou zvyklí. Když stojím na pódiu sám, je mým úkolem odehrát všechny melodie. A právě na melodiích sólový saxofonový koncert stojí, protože harmonie tam chybí. Je to velmi náročná disciplína. Musím hrát jinak. Sóla jsou kratší, celkově je tam méně not, nemohu použít stejnou techniku jako při koncertě s kapelou.

Je naopak spolupráce s kapelou v něčem náročnější než sólový koncert?

Ne. Je to prostě jiné. Ale především jsem na to zvyklý, a proto je pro mne hraní s kapelou snazší. Můžete se inspirovat tím, jak hrají ostatní hráči, navzájem si předáváte nápady. Sólový koncert stojí jen a jen na vás. Je to výzva. Velmi náročné je udržet po celou dobu takového koncertu potřebnou hladinu energie a také hrát dostatečně silně. Není problém udržet energii, když s vámi na pódiu hraje dobrý bubeník nebo kvalitní rytmická sekce. Ale pro samotného saxofonistu je to obtížné. Musíte také stále pracovat s barvou tónu, měnit zvuk.

Když tedy chcete natáčet nové album, co vybíráte nejprve? Prostor, nebo repertoár?

Když jdu natáčet jazzovou desku, vím předem, kde ji chci točit, a tím pádem také vím, co očekávat od zvuku. Pak už stačí jen vybrat vhodné skladby. Ale je rozdíl mezi sólovým vystoupením a hraním s kapelou. I v katedrále Grace bych například s Quartetem volil jiný repertoár. Ale to je jen teorie, protože ve skutečnosti bych s kapelou takový prostor vůbec nezvolil.

Jak udělat jazz srozumitelnějším pro ty, kteří tomuto žánru moc neholdují?

V první řadě musíte vyhledávat skladby se silnými melodiemi. Moderní jazzmani se zaměřují na struktury více než na melodie. Pokud se tedy hudebník v první řadě soustředí na to, aby zahrál technicky správně sólo, lidé mu budou stěží rozumět a jeho snahu neocení. Důležitější je zaměřit se na píseň samotnou a snažit se do ní vložit svůj nápad a emoce. Pak to lidé ocení, i když o písni samotné nebudou nic vědět.

Nyní vám vychází nové album. Prozradíte o něm něco?

Nové album The Secret Between the Shadow and the Soul vychází 1. března. Hraje na něm náš Quartet bez hostů a jsou tam nové skladby, ale nerad bych je popisoval slovy. Popsat hudbu jazykem je těžké. Je to, jako kdybych chtěl člověku, který nikdy v životě neslyšel češtinu, popsat, jak zní. V takovém případě mu mohu pouze pustit nahrávku někoho, kdo česky mluví. Stejně tak vám nemohu líčit, jak zní naše nové album. Musíte si je pustit.

(Kompletní rozhovor vyšel v písemné formě v březnovém čísle časopisu Harmonie)