WoWaKin: Nechceme být hudebním muzeem

Rozhovor s Paulou Kinaszewskou z tria WoWaKin

Jak skupina WoWaKin vznikla?

Původní profesí jsem divadelní herečka. Ale asi před deseti lety jsem začala jezdit na venkov a učit se od starých lidí lidové písně. Především mě zajímali staří houslisté. Cítila jsem, že je to něco, co mě velmi přitahuje. Začala jsem tedy hledat lidi, kteří by měli chuť hrát takovou hudbu se mnou. A tak vzniklo naše trio WoWaKin.

Mají podle vás divadlo a lidová hudba něco společného?

To je moc pěkná a také hluboká otázka a je škoda, že nemám na odpověď více času. Divadlo, které mě zajímá, je spojeno s tradicemi, s půdou a s folklorní hudbou. Lidé na venkově tyto písně zpívali a hráli při nejdůležitějších momentech svého života. A tyto události, jako je svatba, smrt, narození dítěte, v sobě mají určité divadelní prvky. Proto si myslím, že folklorní hudba a divadlo mají mnoho společného.

Jste trio, ale používáte větší množství nástrojů. Podle čeho se rozhodujete, který nástroj se k vaší hudbě hodí?

Zpočátku jsme používali nástroje typické pro polskou venkovskou hudbu, což je polská tahací harmonika, housle a buben. Chtěli jsme se držet tradice, ale zároveň nechceme být hudebním muzeem. Hudba, jak ji hrajeme, se tedy vyvíjí. Přibrali jsme další nástroje jako kalimbu nebo banjolele, ale vždy to bylo spíše náhodou. Zkusili jsme pak s těmito nástroji hrát a fungovalo to.

Lidové písně si upravujete. Kde jsou hranice? Kam až si troufnete jít?

To je ta nejdůležitější otázka, kterou si sami stále klademe. Jak daleko můžeme jít a jak daleko chceme jít. Nechceme například, aby to, co hrajeme, znělo jako americká hudba, které je všude kolem nás plno. Chceme hrát typickou původní polskou hudbu. Ale současně se inspirujeme hudbou z celého světa. Chceme zůstat originální.

Kde hledáte nové písně? Odkud čerpáte?

Jezdím na venkov, kde mám mnoho přátel. Bohužel ale tito lidé jsou už velmi staří a z toho jsem smutná. Mezi mnou a mými učiteli je propast celých dvou generací. Například můj učitel Tadeusz Jedynak ze středního Polska má 95 let. Pak dvě generace hudebníků zcela chybějí – a jsem až já. To je opravdu smutné. Ale na druhou stranu jsem šťastná, že jsem ještě mohla tyto staré mistry na venkově poznat a že jsou ochotní učit mě svůj repertoár.