Čači Vorba: Romská hudba nás sjednocuje

Rozhovor s Piotrem Majczynou ze skupiny Čači Vorba

Co vlastně znamená název Čači Vorba?

Název naší skupiny pochází z romštiny a je to vlastně kombinace jednoho romského a jednoho rumunského slova. Vypůjčili jsme si jej od kmene Bojášů, který hovoří velmi starým dialektem romského jazyka s mnoha prvky rumunštiny. Čači Vorba znamená „pravdivá řeč“ a vztahuje se to k písním. Romové tak totiž popisují své písně a konkrétně písně tklivé, nářky. Věří, že právě hudba je ten nejpoctivější způsob komunikace, což souvisí se složitou sociální strukturou romského společenství. Píseň vnímají jako nástroj, který dokáže vyřešit mnohé rodinné problémy. To, co nemůžete vyjádřit běžnou řečí, můžete sdělit písní. Nám to přišlo zajímavé, protože i my považujeme hudbu za nejpoctivější, nejobecnější a nejpravdivější způsob komunikace.

Proč hrajete právě romskou hudbu?

My hrajeme romskou hudbu možná z téhož důvodu. Nikdo z kapely nevytyčuje žádné hranice kolem žánrů nebo zemí. Čím déle jsme se zajímali o etnickou hudbu kdekoli v Evropě, tím více jsme si uvědomovali, že hranice jsou umělé. Jsou to jen čáry na mapě a hudba je překračuje, a to dokonce i v dobách, ve kterých se některé země izolují. Hudbě se to vždy nějak podaří a my máme rádi právě to, co hranice přesahuje. Mimochodem líbí se nám písně z pohraničních oblastí. Jsme Poláci, ale hrajeme hudbu romskou, balkánskou, rumunskou…, i když v těchto oblastech nemá nikdo z nás své kořeny. Vnímáme ji totiž jako součást širšího kulturního dědictví, ke kterému patří i polská lidová hudba. Nikdy jsme to od sebe neoddělovali a nepovažovali jsme jedno nebo druhé za důležitější. Když se nám něco líbí, rádi si to přetvoříme a použijeme to ve svém repertoáru. A konkrétně romská nebo rumunská a obecně balkánská hudba je pro nás velmi přitažlivá, a proto se jí věnujeme. Je to úplně jednoduché. Hrajeme to, co se nám líbí. O hranicích nepřemýšlíme.

Kde hledáte nové písně?

Od počátku čerpáme především z dostupných nahrávek. Naše zpěvačka Maša však měla to štěstí, že se už jako velmi mladá mohla učit lidovou hudbu přímo od vesnických muzikantů v karpatské oblasti Polska. Setkala se také s romskou komunitou ve vesnici Czarna Góra v polské části Spiše a konkrétně se tam seznámila s jednou z nejlepších romských zpěvaček a básnířek Teresou Mirgou. Žila potom více než rok s její rodinou, učila se od ní romský jazyk i tradiční způsob zpěvu. Tato zkušenost byla jak pro ni, tak pro nás ostatní, zlomovým bodem v existenci kapely. Od té doby se snažíme objevovat stále nové a nové druhy romské hudby a i po 13 letech existence skupiny je to právě to, co nás sjednocuje. I když některé naše skladby neobsahují tradiční romské melodie nebo texty, vždy je v nich přítomen aspoň dotek romské hudby, nějaký drobný prvek, který je součástí kompozice.

Vyrostli jste i vy ostatní na folkloru?

V kapele je nás pět, ale zakládající členové jsme tři – Maša, já a Robert Brzozowski. Než jsme založili skupinu Čači Vorba, věnovali jsme se polskému folkloru. Já s Robertem jsme několik let hráli v souboru Orkiestra św. Mikołaja. Pak jsme měli souběžně dvě kapely. Před nějakými 15 lety jsem se potkal s Mašou, která byla členkou jiné skupiny. Zkusili jsme si společně zajamovat, nějakou dobu jsme hráli jen tak jako kamarádi společně na ulici, aniž bychom jako kapela měli nějaký název. Koncertovali jsme po bytech a na soukromých akcích, potom v jedné hospodě, na malých pódiích, na středních pódiích a pak i na velkých pódiích… Šlo to tedy velmi plynule. Všichni jsme ale začínali s polskou lidovou hudbou.

Co považujete za největší úspěch kapely během dosavadních 13 let její existence?

Myslím, že naším největším úspěchem je to, že jsme jako kapela přežili. Jsme spolu dlouho, odehráli jsme přes 300 koncertů v nějakých dvaceti zemích a to fungování kapely je velmi intenzivní. Ale to, že se i po 13 letech stále dokážeme navzájem inspirovat, považuji skutečně za obrovský úspěch. Každý z nás se mění, máme rodiny a děti, mění se náš život. V soukromém životě se možná každý z nás vydává jiným směrem, ale stále se inspirujeme, a čím déle kapela funguje, tím lépe můžeme tvořit a vkládat to nejlepší ze sebe do své hudby. Jinak velkým konkrétním úspěchem je to, že nás oslovilo německé hudební vydavatelství Oriente Music. Bylo to v náročné době, kdy jsme existovali asi čtvrtým nebo pátým rokem. V té době jsme hráli jen v Polsku, slavili jsme pouze místní úspěchy a moc jsme nevěděli, co dál. Žádné vydavatelství nebo agenturu jsme nehledali, a tito lidé z Německa si nás našli sami a přijeli k nám do Lublinu. Popovídali jsme si s nimi, dali jsme si kávu a domluvili jsme se na spolupráci. Oni nejprve připravili reedici našeho prvního alba, které jsme si předtím vydali vlastním nákladem, a mělo to úspěch – dobré recenze v odborných časopisech, začali nás zvát na dobré zahraniční festivaly… Tato spolupráce stále trvá a je velmi plodná. To byl tedy opravdu přelom v naší kariéře, protože nám to přineslo nové možnosti, stali jsme se známějšími a také jsme si uvědomili, že zajímáme víc lidí, než jsme čekali.