Winston McAnuff & Fixi: Naše hudba léčí

Rozhovor s duem Winston McAnuff & Fixi

Jak vůbec došlo k vaší mezinárodní spolupráci? Jak se dají dohromady Jamajčan a o generaci mladší Francouz?

Fixi: V Paříži nebo obecně ve Francii máme reggae rádi. Umělci z Jamajky u nás pravidelně vystupují už mnoho desítek let. Nicméně já jsem původně nebyl žádný velký fanoušek reggae. Dostal jsem se k němu vlastně až poté, co mě někteří přátelé seznámili tady s Winstonem. Ten mě vzal na Jamajku, tam jsme společně něco natočili, a tak se začal formovat můj vztah k jamajské hudbě.  Nebyl to vztah fanouška, ale vztah muzikanta, který objevuje něco nového.  

Jak skládáte své písně?

McAnuff: Je to svým způsobem záhada, jak naše spolupráce funguje. Někdy prostě jen tak sedíme a složíme novou píseň. Většinou je to ale tak, že Fixi připraví hudební základ a já pak k němu hledám melodii a text. 

Společně jste zatím natočili dvě alba: A New Day (2013) a Big Brothers (2018). V čem se od sebe liší?

Fixi: Naše druhé album je více ovlivněné karibskou hudbou. V době, kdy vznikalo, jsem totiž často navštěvoval Jamajku a tamní scéna mě hodně inspirovala. Také jsem na album nahrál hodně klavírních partů. Je to trochu jiná směs stylů a rytmů, jiná kuchyně…

Na prvním albu máte píseň o ekonomické krizi, v případě druhého alba jste se inspirovali uprchlickým táborem…

Fixi: Měli jsme příležitosti navštívit uprchlický tábor zvaný Džungle ve francouzském Calais. Přijeli jsme tam s veškerým technickým vybavením a uspořádali jsme pro obyvatele plnohodnotný koncert. Bylo to pro nás velmi důležité, protože jsme těm lidem – často jsou to celé rodiny – mohli projevit svou účast a ukázat jim naši lásku a starost o ně. Byl to vlastně takový náš vánoční dárek.

Myslíte si, že hudba může měnit svět?

Fixi: Hudba léčí. Když jste nemocný, něco vás bolí, hudba vám může pomoci. Posloucháte hudbu a je vám hned lépe. Je to jako medicína. Třeba za námi po koncertě přicházejí lidé, že se jim špatně chodí, ale po našem vystoupení je jim lépe.

McAnuff: Po jednom koncertě za mnou přišli lidé z místní nemocnice, z psychiatrického oddělení. Říkal jsem si, co asi po mě můžou chtít… Na tom koncertě zazněla mimo jiné píseň Mother Africa, ve které zpívám: „A, B, C. D. E, F, G, H, mám tě rád…“ A ti lidé z nemocnice mi vyprávěli, že mají v ústavu velmi agresivního muže, který musí být pořád zavřený v pokoji. Zkoušeli na něj muzikoterapii, nic nepomáhalo, dokud mu nepustili právě tuto píseň. Při ní se úplně uklidnil. Přišli mi tedy říct, jakou sílu ta píseň má, že toho člověka dokázala zklidnit. Nevím přesně, jak to funguje, ale taková je síla hudby. Ani lékaři to nedokázali vysvětlit.