Slyšte, lidé! – Visegrádské lidové 2026

Na úvod se podíváme na Slovensko a pustíme si jednu ukázku z bezejmenného alba souboru Ženy z Muzičky. Album představuje písně z různých oblastí Slovenska a zčásti je seskupuje podle tématu nebo společenské funkce. Muzička kombinuje tradiční nástroje a hráčské postupy s aranžérským přístupem současné kapely. Výrazným rysem nahrávky je také práce s vícehlasem.

Zpěvačka a kontrabasistka Veronika Varga hraje na svém albu True Picture nejen písně maďarské, ale také například řecké. Jako hosté ji v jednotlivých skladbách doprovázejí moldavský cimbalista Ion Curteanu, maďarský akordeonista Benedek Réti nebo ženské vokální kvarteto Lemonokipos. Přes přítomnost těchto hostů Veronika Varga hledá spíše intimní podobu lidových písní. Přitom kontrabas není pouze doprovodným nástrojem, ale druhým rovnocenným výrazovým prostředkem vedle ženského zpěvu.

Slovenská zpěvačka Júlia Kozáková hledá ve svém projektu Manuša rovnováhu mezi svým výrazným zpěvem a rolí celé kapely. Některé písně stojí tím pádem více na výrazu zpěvaččina hlasu, jinde se naplno rozvíjí energie cimbálové muziky. Album Manuša II tak představuje způsob, jak aktualizovat tradiční romský repertoár bez toho, aby ztratil svou přirozenost a emocionální sílu. Kozáková interpretuje romské písně současným způsobem a propojuje jejich původní melodický a pěvecký charakter s improvizací. Projekt vychází z tradičních romských písní ze Slovenska a širší oblasti střední Evropy. Zatímco první album Manuša bylo tematicky spojeno především s myšlenkou lidské rovnosti, tentokrát je ústředním motivem radost – od tiché a intimní až po spontánní a divokou.

Album Sedmero podob horňácké dívky, pod kterým je podepsaná Horňácká cimbálová muzika Petra Galečky, spojuje dokumentární hodnotu starých sběratelských zápisů se současnou interpretací horňáckých muzikantů. Důležitou roli přitom hraje přenos písní do nového aranžmá cimbálových muzik, aniž by se ztratila jejich regionální melodika, nářečí a původní životní souvislosti. Základem dramaturgie jsou dříve nepublikované zápisy horňáckého sběratele Martina Zemana. Ten své sběry pořizoval přímo v autentickém prostředí a zaznamenával také varianty písní, jejich interprety a okolnosti, v nichž zaznívaly. Album tak může pracovat s tradičním materiálem nikoli jako s pevně danou „správnou“ podobou lidové písně, ale jako s repertoárem, který přirozeně existoval v různých variantách. Zajímavé je, že se tvůrci alba nesoustředili jen na melodickou krásu písní, ale také na jejich původní funkci a společenský kontext. Vedle ukolébavek a dětských písní zde proto najdeme pracovní, milostné nebo svatební situace a písně zachycující sociální rozdíly, odloučení nebo životní osud ženy. Na albu se podílí několik cimbálových muzik a sborů. My budeme konkrétně poslouchat Horňáckou cimbálovou muziku Marka Potěšila. 

Jako hudební rozhovor mezi Polskem a Skandinávií pojala švédsko-norská skupina Groupa své album Kind of Folk Vol. 5 – Poland. Členové Groupy uvádějí, že při objevování polské hudby našli mnoho podobností s vlastní tradicí. Výsledkem proto není pokus o autentickou rekonstrukci polského folkloru, ale nové aranžování starých melodií, v němž se jejich původní charakter setkává s improvizací, jazzovou otevřeností a skandinávskou instrumentální tradicí. Album pracuje s polskými písněmi a tanečními formami, které zpracovává jednak instrumentálně, jednak vokálně ve spolupráci s polskou zpěvačkou Martou Matusznou. Aranžmá jsou založena na dialogu tradičních motivů s improvizací. Vedle houslí, violy a violy d'amore zde znějí altová, příčná a alikvotní flétna, norské dudy, perkuse a brumle. V několika skladbách se přidávají saxofon Grzecha Piotrowského a kontrabas Sebastiana Wypycha.

Sam Kowalski, což je sólový projekt polského hudebníka Mateusze Kowalského, nově zpracovává melodie, které tradičně hrávali houslisté. Kowalski je však převádí do tónů guitalele, tedy nástroje na pomezí kytary a malého ukulele. Tím vzniká velmi osobitá, minimalistická podoba polské lidové hudby, která se vzdaluje původnímu tanečnímu provedení, ale zachovává jeho melodickou podstatu. Guitalele neslouží jen jako náhrada houslí, ale stává se prostředkem k novému aranžérskému pohledu na tradiční melodie. Jednoduché, úsporné doprovody ponechávají dostatek prostoru pro melodii, rytmické nuance i hlas a vytvářejí výrazně komorní atmosféru. Základním stavebním materiálem alba je rychlý polský tanec oberek, který Sam Kowalski záměrně zpomaluje a hledá v něm klidnější, meditativnější polohu.

Stejně jako Sam Kowalski se i projekt Oberkas Travel soustředí především na oberek, rychlý třídobý tanec, typický zejména pro oblast Radomi a Opoczna. Tato kapel se z něj však snaží vytěžit jeho taneční, improvizační a téměř rituální potenciál. Důležitou součástí alba je zpěvačka Maria Siwiec z obce Gałki u Przysuchy, která zpívá ve čtyřech skladbách. Její osobitý tradiční zpěv vytváří kontrast k modernímu zvuku kapely a zároveň připomíná konkrétní živou interpretační tradici, z níž skupina čerpá. Tradiční melodie dostávají na albu Oberkas Travel velmi současné aranžmá. Rezofonické housle Mateusze Niwińského, basolia – což je lidový nástroj příbuzný violoncello – v rukou Piotra Domagalského a bicí Jana Emila Młynarského se potkávají se syntezátory a klavírem Piotra Zabrodzkého, takže původně venkovská taneční hudba získává místy až elektronický charakter.

Skupina Páni času pochází ze slovenské Nitry a ve svém repertoáru má tři typy písní – svébytně upravené slovenské tradiční písně, středověké melodie a keltský folk. Právě tato kombinace umožňuje nahlížet na slovenský folklor v širších historických a evropských souvislostech. U slovenských lidových písní je podstatné, že kapela je opravdu upravuje „po svém“ – nejde tedy o snahu o čistou folklorní reprodukci, ale o vlastní aranžérské pojetí. V kapele má své místo například cimbál, citara, gajdy, šalmajové gajdy, niněra, píšťaly, mandolína, buzuki a rozmanité perkuse. Páni času hrají od roku 2013 a vedle Slovenska vystupovali také v Česku, Polsku a Itálii. V létě 2026 skupina vystoupila na festivalu Maraton hudby Brno.

Folklor z polského regionu Kurpie s hip-hopem se spojují ve společné nahrávce polsko-ukrajinské skupiny Dagadana a rumunského hip-hopového projektu Subcarpaţi. Tradiční melodii doplňuje hip-hopový beat, zatímco cimbál, flétny a housle zachovávají zřetelnou vazbu k lidové hudbě. Vzniká tak aranžmá, v němž se akustické folklorní nástroje přirozeně setkávají s moderní produkcí. Text písně zachovává jednoduchý charakter lidové poezie. Vypravěčka očekává příjezd hostů a připravuje pro ně sýr a máslo. 

Jako dialog dvou živých tradic vzniklo album s názvem Miedza–Mezsgye–Balk. Potkávají se na něm maďarská zpěvačka Melinda Balogh se skupinou Erdőfű a polská kapela Janusz Prusinowski Kompania. Tradiční melodie a taneční formy z Polska a Maďarska zůstávají dobře rozpoznatelné, ale společné aranžování a setkání obou souborů jim dávají novou podobu a ukazují příbuznost evropských lidových hudebních kultur. Zvlášť zajímavá je zde práce s tanečním repertoárem. Vedle maďarských čardášů zde znějí polské mazurky a oberky, přičemž obě skupiny muzikantů si tradiční melodie předávají a společně je aranžují. Právě v rozdílech mezi rytmickými a melodickými principy obou tradic vzniká podstatná část hudebního napětí. Aranžmá stojí na charakteristickém zvuku maďarských i polských lidových nástrojů. Vedle houslí, violy a kontrabasu se uplatňuje cimbál, akordeony, niněra nebo gardon, perkusivní nástroj podobný violoncello, na polské straně pak mimo jiné šalmaje, klarinet, saxofon, trubka a tradiční bubny. Výsledkem je bohatý ansámblový zvuk, který přitom vychází z taneční hudební tradice.

Wundertuta je první album gdaňské čtveřice Drëszë, která se věnuje tradičním písním z Kašubska. Repertoár vznikal na základě archivních nahrávek, starých zpěvníků a terénního výzkumu a kapela při úpravách záměrně zachovává původní melodie i texty. Dramaturgie alba ukazuje značnou šíři tradičního repertoáru – vedle písní se objevují taneční kusy. Některé skladby navíc kombinují více tradičních melodií do jednoho čísla, takže kapela s materiálem pracuje i prostřednictvím spojování a vrstvení různých předloh. Podstatná je snaha vrátit kašubské písni její původní význam mimo stereotypní představu scénického folkloru. Drëszë chtějí zachránit před zapomenutím repertoár starších kašubských hudebníků, ale současně hledají v jejich písních prvky, které mohou fungovat i dnes – album tak stojí na poměrně přesném respektu k předloze a zároveň na svobodné, současné aranžérské interpretaci.