Philippe Kadosch: S malými národy zaniknou i jejich příběhy

8. srpna 2015 Aktuality, World music Autor: Milan Tesař

Každé dva týdny zanikne na naší planetě jeden jazyk a do konce tohoto století ze 6000 jazyků, kterými se dnes hovoří, zmizí celá polovina. Tato skutečnost inspirovala francouzského skladatele Philippa Kadosche k jeho novému albu Disappearing Languages, Mizející jazyky. Inspiroval se řečmi dávno zaniklými i vymírajícími a na základě jejich zvukové nebo psané podoby vytvořil jazyky nové, ve kterých napsal texty svých písní. Na albu účinkuje brazilská zpěvačka Tetê Espíndola, komorní orchestr Quark Sinfonietta a také dva členové indiánského kmene z Brazílie, který skladatel osobně navštívil. O indiánech, o aljašských Inuitech nebo o napodobování zpěvu ptáků budeme s Philippem Kadoschem hovořit v pořadu Jak se vám líbí ve středu 12. srpna 2015. Část rozhovoru si nyní můžete přečíst.

Rozhovor s francouzským skladatelem Philippem Kadoschem

Spojujete si obecně jazyk jako formu lidské komunikace s hudbou?

Ano, protože v případě písní v jazycích, které neovládám, slyším „jen“ slabiky. A ty, ať jim rozumím, nebo ne, ve mně rezonují jako zvuky, které mají nějaký význam. Ten sice někdy nechápu, ale díky emocím, kterými ke mně promlouvají, se mi daří zachytit alespoň nějaký smysl. A tento smysl je skutečně hudební.

To mi připomíná Leoše Janáčka a jeho přepis mluvené řeči do not. Ale pojďme k vaší metodě. Vy na svém albu pracujete s něčím, co jste nazval „panenské jazyky“. Nejsou to tedy přímo ony mizející nebo vymizelé řeči, ale jazyky, které jste si na jejich základě vymyslel…

Ano, vymyslel jsem je, ale v případě všech skladeb stálo na začátku mé vlastní lingvistické bádání. Zkoumal jsem slabičnou stavbu a charakteristiku každého z jazyků. Dám vám příklad. Aljašští Inuité používají systém slabičného písma, podobně jako například Čerokíové v Severní Americe. Ze slabik, které tyto řeči používají, můžete sestavit zvukomalebná slova, která daný jazyk charakterizují. Já jsem je použil jako zásobu zvuků a ty jsem přiřadil k hudbě, kterou jsem složil. Každá skladba, která je součástí mého projektu Babel Eyes, je tedy inspirována jedním konkrétním jazykem. Jsou to například jazyky Kojsanů neboli Křováků z pouště Kalahari, jazyk inuktitut kanadských Inuitů nebo dávno zaniklé lineární písmo B, což byl starý slabičný systém a jedno z prvních známých písem vůbec, s nímž byla tuším zaspána Odyssea. Z každého znaků těchto jazyků jsem vytvořil jeden konkrétní zvuk. S nimi jsem pak pracoval formou koláže, vymýšlel jsem nová slova a nové věty, jako by to byly ostrůvky v moři, které zachraňuji předtím, než se úplně potopí.

Hlavní interpretkou alba je brazilská zpěvačka Tetê Espíndola. Proč právě ona?

To je dlouhá historie, protože s Tetê spolupracuji už více než dvacet let. Složil jsem například jedno album pro orchestr, na kterém právě ona svým hlasem zastoupila všechny nástroje, a bylo to úchvatné. Ona se totiž učila zpívat tak, že poslouchala ptáky v Amazonii ve státě Mato Grosso, odkud pochází. Já jsem jí dal noty k jednotlivým skladbám a vždy jsem jí vysvětlil, že teď má hrát například klarinet, flétna, hoboj nebo fagot. A ona na to řekla, že třeba tento part zazpívá hlasem takového a takového konkrétního ptáka. Mé skladby tedy nazpívala těmi ptačími hlasy. To byla pro mne jako skladatele nádherná zkušenost, bylo to velmi kreativní. Lidé běžně zpívají texty a tady interpretka přišla se svými vlastními zvuky, které mají svůj původ v přírodě, avšak které ona poslouchala jako malá a později je studovala jako ornitolog. To bylo tedy album Vozvoixvoice, které vzniklo před lety a na kterém ona zpívá část symfonického orchestru. Hodně jsme spolu také koncertovali – v Brazílii, v Německu, v celé Evropě… Jsme prostě velcí přátelé. A když jsem měl tedy chuť realizovat tento nový projekt, nabídl jsem jí spolupráci. Pro Tetê bylo velkým dobrodružstvím najít vhodnou interpretaci pro moje panenské jazyky. Protože ta slova nic neznamenala, musel jsem ji trochu navést, aby byla schopna něco konkrétního sdělit. Sama tvrdí, že tyto jazyky „zbavila panenství“, protože musela najít způsob, jak v nich zpívat. Bylo třeba najít konkrétní intonaci a styl zpěvu. Spolupráce s Tetê Espíndolou byla tedy v tomto ohledu opravdu úžasná.

Na albu hrají důležitou roli také dva členové indiánského kmene Haliti Paresi, náčelník João Arrezomae a matka rodu Tarcila Kunizokero. Předpokládám, že za jejich angažmá se skrývá zajímavý příběh…

O mé několikaleté badatelské práci v oblasti mizejících jazyků se dozvěděli lidé z brazilského ministerstva kultury. Věděli už, že spolupracuji s Tetê Espíndolou, a pomohli nám zorganizovat setkání s indiány z Mato Grossa. Vypravili jsme se ve čtyřech – zvukař, Tetê Espíndola, jedna její přítelkyně antropoložka a já – k indiánům z kmene Haliti Paresi. Na konci dlouhé cesty jsme přišli do vesnice s chatrčemi, kde nás indiáni přijali. Na místě byli členové ještě dvou dalších kmenů, tedy nejen Haliti Paresi, ale také Nambikwara a Bororo. My jsme tam byli jediní běloši. Indiáni, kteří věděli, že nás zajímá téma mizejících jazyků, nás přijali velmi přátelsky. Oni sami hovořili jazykem aruak, který má aktuálně jen asi 1400 mluvčích, ale uměli také portugalsky a díky tomu jsme jim mohli porozumět. Tetê a mne přijal ve své chatrči přímo jejich náčelník. My jsme jej požádali, aby nám vylíčil historii svého lidu ve svém jazyce. On však odmítl vyprávět a raději zazpíval. Zpíval o tom, jak jednou kroužil po nebi velký pták, který zahlédl velkou skálu. Klovl do ní zobákem, skála se rozpadla na dva kusy a z ní vyšli ven všichni indiáni kmene Haliti Paresi v čele se svým duchovním vůdcem. Ten je učil, jak respektovat přírodu a i sebe navzájem. – Já jsem si přitom uvědomil, že pro indiány jsou fauna a flóra živé bytosti. Ve svých snech je totiž tak vnímají, a když se ráno probudí, mají velký respekt ke svému životnímu prostředí. Národy, mezi nimiž se pohybujeme my, tento přístup k přírodě už dávno ztratily. – Večer ty tři indiánské kmeny uspořádaly slavnost při úplňku. Bylo to něco mimořádného, odehrávalo se to jakoby mimo čas. Ještě předtím, během odpoledne nám naši hostitelé předvedli svůj styl malování pomocí černých a červených rostlinných výtažků. A také na nás vyzkoušeli tetování – ovšem takové, které po dvou nebo třech týdnech zmizí. Večer pak zpívali u ohně a potom jsme jim i my zahráli. Byla to opravdu nevšední záležitost.

Uvědomují si příslušníci těchto kmenů, jak vzácné jejich jazyky jsou? A je to pro ně vůbec podstatné?

Samozřejmě že je. Tři kmeny, o nichž se bavíme, hovoří různými jazyky. V Jižní Americe existuje několik stovek jazyků. Ujedete dvě stě nebo tři sta kilometrů a dostanete se na území, kde se mluví úplně jiným jazykem. Lidé mají na konkrétním místě své kořeny, protože věří, že se tam nenarodili, ale že tam přímo vystoupili ze země. Pokud jim tedy vezmete půdu a chcete je přestěhovat jinam, neuvědomujete si, jaký vliv to na ně bude mít. Když je donutíte odejít jinam, jejich jazyk se vytratí a oni se budou muset přizpůsobit jiné kultuře. Takto tedy pomalu mizí jazyky. Víte, že šestadevadesáti procenty světových jazyků hovoří dohromady jen čtyři procenta populace? Ta čtyři procenta lidí tedy mluví odhadem čtyřmi nebo pěti tisíci jazyky. Jsou to malé národy, které zmizí. A s nimi zaniknou jejich příběhy, mýty, kultura. Ti lidé se musí adaptovat, podlehnou globalizaci. Pozvolna tak dochází k významné ztrátě diverzity a z toho jsem smutný.