Slyšte, lidé! – Sólo pro ženský hlas 5

Začneme albem, které na Slovensku získalo cenu novinářů Radio_Head Award jako nejlepší album roku 2019. Jmenuje se Postalgia a natočila je Katarína Máliková, která má nejen zajímavý hlas, ale také je to výborná a především originální skladatelka. Zatímco na svém prvním albu Pustvopol vycházela z folkloru, tentokrát dala přednost elektronickému doprovodu. Když se jí zeptáte proč, mimo jiné odpoví: „Neumím například hrát na housle ani na další smyčcové nástroje ani na příčnou flétnu, což jsou akustické nástroje, které jsem předtím měla v kapele. Syntezátory a elektronické nástroje mi tedy pomohly v tom, že jsem si některé písně mohla vytvořit, zaranžovat a nahrát úplně sama, stačilo mi tlačítko on/off.“ To ale samozřejmě není jediný důvod. Katarína říká, že má k elektronice vztah od dětství a jde také po stopách dalších žen-producentek, které obdivuje.

V srpnu 2020 je na prvním místě respektovaného žebříčku World Music Charts Europe zpěvačka z Mali Oumou Sangaré se svým albem Acoustic. Oumou Sangaré spojuje tradiční africkou hudbu, svůj výrazný hlas a vážná témata. Zpívá o těžkém údělu žen v Africe, bojuje proti sebevraždám mladých lidí a odrazuje své krajany ze západní Afriky od riskantní cesty do Evropy za blahobytem. Zpěvaččina vlast, Mali, která platí nejen v rámci Afriky za hudební velmoc, prošla v posledních letech těžkými zkouškami. V rozhovoru pro naše rádio Oumou Sangaré o válce s islamisty v Mali řekla: „Chtěli nám zakázat hudbu, ale my jsme se vůči tomu rázně postavili. Hudba je náš život, je to smysl toho, co děláme, nikdo nám nemůže zakázat zpívat. Ten zákaz jsme nikdy neakceptovali, bránili jsme se mu.“

Jako první díl projektu The Listen Project vyšla kompilace In A Quiet Place. Má jít o sérii nahrávek, které vznikají živě v přírodním prostředí na různých místech naší planety. Jejich cílem je upozornit na stav přírody s použitím co nejméně technologií a využití skutečně přirozeného zvuku. Album vyšlo v červnu a obsahuje nahrávky interpretů ze Švédska, Litvy, Kanady, Gruzie, Belize, Portugalska, Finska, Islandu a také z Argentiny. V pořadu si poslechneme Indrė Jurgelevičiūtė, což je zpěvačka a také hráčka na tradiční nástroj kanklės z Litvy. Věnuje se sbírání a úpravám lidových litevských písní, které propojuje s improvizací. Své milované lidové melodie pak spojuje mimo jiné se zvuky přírody.

Jako čtvrtou ženu si představíme Aynur, kurdskou zpěvačku z Turecka. Aynur je interpretka, která dokáže balancovat na hraně mezi jazzovou baladou a blízkovýchodní písní a zvládá i něco, co se blíží scatu. Především je však přesvědčivou vypravěčkou příběhů, které v jejích písních tušíme, i když kurdskému jazyku nerozumíme. Booklet alba Hedûr pak obsahuje překlady nejen do turečtiny, ale i do angličtiny, a tak si při pročítání veršů o tančících dívkách, zahradách s tulipány a hyacinty nebo o milovaném, který střeží ovečky a kůzlata, můžeme uvědomit, jak odlišné jsou indoevropská kurdština a turečtina jazyky. Přes jazykovou odlišnost a politické napětí mezi Kurdy a Turky je ale dobrým znamením, že se kurdská zpěvačka obklopila mimo jiné tureckými hudebníky. I to lze vnímat jako symbol útěchy v rozjitřeném světě. Název alba totiž znamená právě útěchu.

Se zpěvačkou Rasm Almashan se obvykle pojí přívlastek polsko-jemenská. Z Polska nám do rádia poslala své nové album Yemenia a napsala: „Dovolte mi, abych vás pozvala na hudební cestu do mého raného dětství v Jemenu, mé druhé vlasti.“ Album Yemenia je inspirováno zpěvaččiným životem v Jemenu na začátku 90. let a příběhy, které si odtud do života přinesla. Velký vliv na její hudbu měli imigranti z Afriky, které v době své školní docházky v Jemenu potkávala. Zpěvačka vzpomíná: „Trávila jsem mnoho času se svými spolužáky ze Súdánu, Keni a Etiopie a snažila jsem se do sebe dostat jejich rytmy a písně.“  A dodává: „Moje hudba vychází z vlastního pozorování života, lidí a jejich kultury. Toto album je poctou lidem v Jemenu, kteří si zaslouží svobodu, mír a respekt.“

Syrská pěvkyně Dima Orsho studovala operní zpěv na konzervatoři v Bostonu a zpěv a klarinet na Vysokém hudebním institutu v Damašku. Její široký repertoár obsáhne klasickou hudbu, tradiční hudbu Blízkého východu i jazz. Za téma svého aktuálního alba Hidwa si zvolila ukolébavky. Nicméně zdůrazňuje, že je nevnímá jen jako písně k utišení a uspání dětí. Vnímá je jako písně, které by měly utišit lidskou mysl v dnešní neklidné době. Vybírala především z písní z regionu severovýchodní Sýrie, ale inspirovala se i folklorem jiných částí své rodné země a některé písně sama složila.

Další výrazný ženský hlas jsme našli v Portugalsku. Je to třetí místo srpnového žebříčku World Music Charts Europe. Jde o zpěvačku Carlu Piresa její čtvrté album Cartografado. Carla Pires se věnuje portugalskému žánru fado, který vychází z tradice, ale nabízí i současnou podobu hudby. Fado do sebe nasálo jak tradiční hudbu portugalského venkova, tak například ohlasy španělského flamenca, středověkých zpěvů nebo severoafrické hudby. Jde o hudbu plnou emocí a právě ty má Carla Pires skutečně na rozdávání.

Brigitte Beraha je zpěvačka a improvizátorka, která působí na britské jazzové scéně. Nevěnuje se pouze modernímu a tradičnímu jazzu, ale i nadžánrovým a avantgardním projektům. Její nové album Lucid Dreamers vyšlo v červenci a zpěvačku na něm doprovázejí George Crowley na saxofon a klarinet, Tim Giles na bicí a Alcyona Mick na klavír. Důležitou roli na albu hraje také elektronika. S Brigitte Berahou a jejím novým albem tedy vstoupíte do světa na pomezí akustické a elektronické hudby, na pomezí jazzu a soudobé vážné hudby, do světa, který se vzpírá žánrovým škatulkám.

Moonlight Benjamin pochází z Haiti a působí ve Francii. A i když vyšla z tradiční hudby Haiti, dnes se věnuje rocku a blues. Říká: „I když se člověk věnuje různým hudebním žánrům a vypořádává se s nejrůznějšími vlivy, poselství je stále stejné. Poselství svobody, lásky a přijetí sebe sama, poselství respektu k sobě a k druhým, k celému vesmíru. To se nemění, to je stále stejně důležité.“ Moonlight Benjamin na svém novém albu Simido nabízí hudby místy skutečně ráznou, hraničící až s punkem a na druhé straně připomínající pouštní africké blues. Bicí a basa hrají transovní rytmus, nad kterým se klenou zpěvaččiny naléhavé melodie.