Slyšte, lidé! – Hudební výlet do Afriky 2026

Jako první nám bude hrát Suntou Susso z Gambie. Hlavním tématem jeho alba Jaliya Silokang je odpovědnost člověka k druhým lidem i ke světu. Některé písně nesou silné ekologické poselství. Důležitý je také důraz na roli griotů, tradičních vypravěčů a ceremoniářů, kteří mají co říct i v dnešním světě. V Sussově rodině se role griotů předává už 700 let z generace na generaci. Susso se na novém albu představuje jako hráč na strunný nástroj zvaný kora a také jako zpěvák. Jeho hudba vychází z tradičních stylů západní Afriky, do kterých přimíchává prvky folku, jazzu a funku. 

Egyptský loutnista a zpěvák Mustafa Said své album Maqam Pilgrims pojal jako hudební cestu inspirovanou poezií „absolutní lásky“, která vznikala v arabské kultuře po více než patnáct století. Hudba propojuje texty mystických a klasických básníků s novou kompozicí a vytváří duchovně laděný hudební celek. Jde tedy o tradici takzvané maqámové hudby v novém kontextu. Struktura skladeb z tradiční arabské hudební suity wasla, ale není její rekonstrukcí. Skladby spíše volně navazují na její principy a na estetiku klasické arabské hudební tradice maqámu, tedy základního melodického systému arabské hudby. 

N’Faly Kouyaté, hudebník z Guineje, kombinuje na svém albu Finishing tradiční západoafrické nástroje, jako jsou kora nebo balafon, s moderní produkcí, prvky afrobeatu, jazzu a R&B. Vytváří tak styl, který propojuje africké hudební dědictví se současnou globální scénou. Písně na albu mají texty v několika jazycích – mandinštině, soussou, pularu, francouzštině i angličtině. Album tak působí jako dialog mezi různými kulturami a zároveň odráží kosmopolitní charakter autorovy tvorby. Impulsem ke vzniku alba bylo devět měsíců, které autor strávil v izolaci u řeky Bafing v Guineji. V této době přemýšlel o světě bez války, chamtivosti a násilí – a právě tato myšlenka se stala ideovým základem alba.

Etiopie má v populární hudbě výjimečné postavení díky své jedinečné tradici, která propojuje starobylé pentatonické stupnice s moderními žánry, zejména jazzem, funkem a soulem. Nahrávky etiopských hudebníků z 60. a 70. let minulého století zásadně ovlivnily světovou scénu a dodnes inspirují producenty i kapely napříč kontinenty. Už 31. album série Ethiopique francouzského vydavatelství Buda Musique představuje významného etiopského zpěváka Mulukena Mellesseho a jeho spolupráci především s kapelou Dahlak Band, která hrála kombinaci afrobeatu a etio-funku. Album jeho archivních nahrávek ze 70. let minulého století je svědectvím hudební sofistikovanosti a mistrovství, které etiopská populární hudba v této době dosáhla, ale které bylo později potlačeno politickými změnami během „socialistické“ éry Dergu, vojenského režimu, který se dostal k moci po svržení císaře Haile Selassieho. Skladby na albu reflektují široké spektrum tanečních i melodických témat etiopské hudby 70. let. Většina z nich pochází z původního alba vydaného v roce 1976, které patřilo k posledním vinylovým deskám tohoto žánru v tehdejší Etiopii, a představuje tak „labutí píseň“ fenoménu „swingující Addis Abeby“ a vyspělé moderní etiopské hudby před nástupem krvavého režimu. Po nástupu vojenské vlády byla etiopská populární hudba vystavena silné cenzuře, státní kontrole a ideologickému dohledu. Řada hudebníků odešla do exilu, kluby byly zavírány a svobodná hudební scéna, která v 60. a na počátku 70. let vzkvétala, se prakticky rozpadla. Hudba, která zůstala v Etiopii, byla často podřízena propagandistickým účelům režimu a ztratila kontakt s mezinárodním vývojem. 

Trio Guitari Baro tvoří špičkoví muzikanti z Mali a Guineje. Všichni tři členové skupiny vycházejí z griotské tradice, tedy z rodin tradičních vypravěčů a ceremoniářů, v nichž se hudební i slovesné umění předává z generace na generaci. Lassana Diabaté hraje na balafon, Gaoussou Kouyaté a Kerfala Diabaté hrají na kytary. Album Guitari Baro se natáčelo v Dakaru pod vedením mistra zvuku a hudebníka Pape Armanda Boye, který formoval zvuk mnoha afrických projektů už od 90. let. U zrodu celého projektu byla britská etnomuzikoložka a pedagožka Lucy Durán společně s Dudu Sarrem, zkušeným hudebním manažerem ze Senegalu. Jejich cílem bylo sestavit silnou instrumentální kapelu a představit vztah mezi balafonem a kytarou v západoafrické hudební tradici. 

Konžská rumba je populární hudební styl, který vznikl ve 40. a 50. letech minulého století v dnešní Demokratické republice Kongo a Republice Kongo, především v městech Kinshasa a Brazzaville. Vznikla spojením afrických rytmů s kubánskou hudbou, která se do střední Afriky dostala prostřednictvím gramofonových desek a rozhlasového vysílání. Typická je melodická kytarová hra, taneční rytmus a často také dlouhá instrumentální pasáž zvaná sebene, určená k tanci. Důležitou postavou tohoto stylu je konžský kytarista Syran Mbenza, který nedávno – s řadou spolupracovníků a hostujících zpěváků a zpěvaček – natočil album Rumba Africa. Syran Mbenza na scéně působí už více než 50 let. Jeho nové album představuje jeho současnou tvorbu a ukazuje, že i v pokročilém věku zůstává výraznou osobností konžské rumby.

Zpěvačka Nancy Vieira se narodila v Guineji-Bissau a dětství strávila na ostrovech Kapverdy. Své nové album Esperança nahrála v duu s brazilským zpěvákem a kytaristou Fredem Martinsem. Nahrávka je postavená na komorním zvuku a soustředěném, tichém výrazu, který dává vyniknout textům i emocím. Působí tedy jako klidná, meditativní výpověď. Hudební aranže jsou úsporné a citlivé, založené především na akustické kytaře, hlase a drobných nuancích, které podtrhují intimní charakter nahrávky a vytvářejí prostor pro soustředěný poslech.

Noura Mint Seymali z Mauritánie, držitelky prestižní ceny ze světového hudebního veletrhu WOMEX 2025, pochází z významné západoafrické rodiny griotů, tradičních vypravěčů a ceremoniářů. I díky této rodinné tradici ve své osobě propojuje tvorbu poezie, zpěv, znalost historie a společenskou roli „kulturní strážkyně“. Při tvorbě střídá vlastní texty s citacemi z tradiční poezie a vytváří originální hudební mozaiku. Zároveň je virtuózní hráčkou na strunný nástroj ardine, jehož zvuk pro ni zosobňuje poušť a domov a na který v tradiční společnosti hrávaly výhradně ženy. Na svém novém albu Yenbett Noura Mint Seymali propojuje tradiční zpěv a hru na zmíněný nástroj s funkem a rockem, čímž vzniká velmi originální „městská pouštní hudba“. Je to hudba drsná, syrová a hlučná, a přitom pevně zakořeněná v saharské tradici.

Kasiva Mutua z Keni byla donedávna známá jako jedna z nejvýraznějších hráček na perkuse ve východní Africe. Na svém prvním sólovém albu Desturi se však představuje také jako zpěvačka, kytaristka, autorka písní a producentka. Na albu propojuje východoafrické tradice vokální hudby, západoafrické bubnování, vrstvené rytmy a moderní produkci. Výsledkem je nadčasová zvuková mozaika, která v jedenácti písních oslavuje africké dědictví, identitu a odolnost Afričanů. Písně se tematicky dotýkají lásky, spirituality a ženské síly. Název alba Desturi v překladu znamená Tradice. 

Súdánská zpěvačka Amira Kheir kombinuje vlivy jazzu, soulu, rocku i saharského pouštního blues s tradičními súdánskými a núbijskými prvky. Výsledkem je opět styl, který je pevně zakotvený v tradici, ale zároveň otevřený modernímu hudebnímu jazyku. Na albu Black Diamonds se střídají autorské písně zpívané anglicky s úpravami klasického súdánského repertoáru v arabštině a jedna skladba je dokonce v italštině, protože v Itálii zpěvačka působí. Celek tak odráží autorčin multikulturní původ. Album je také osobní hudební poctou autorčiným předkům a kulturnímu dědictví Súdánu a Afriky. Amira Kheir na něm zkoumá vztah mezi současností a minulostí a zdůrazňuje význam předků v utváření identity.