Slyšte, lidé! – Hudební výlet do Afriky 2023/2

Skupina Pamoja Zanzibar vznikla původně jako spolupráce tanzanského zpěváka Sinaubiho Zawoseho a polského hudebníka a producenta Radka Bonda Bednarze. Ten pobývá pravidelně velkou část roku na tanzanském ostrově Zanzibar a spolupracuje s tamními hudebníky. Jednou z jeho aktivit je právě skupina Pamoja Zanzibar a její nové album Gogo Hip, které vyšlo v červenci 2023. Vedle obou zmíněných protagonistů jsou členy skupiny Lucas Ubi Zawose, který hraje na africký strunný nástroj zvaný chizeze, dále Bahati Zawose hraje na buben ngoma a Ally Lumbi na bicí soupravu. Cílem nového alba je sdílet hodnoty rozmanitosti, jednoty a respektu. Album je nazpívané v jazyce gogo a ve svahilštině a vzniklo také jako vzpomínka na Hukweho Zawoseho, který svého syna Sinaubiho učil zpívat a hrát od jeho 11 let.

Z malého státu, který jsme znávali jako Svazijsko a který jeho králi Mswati III. v roce 2018 přejmenoval na Eswatini, pochází hudebník a zpěvák Bholoja. Je držitelem mnoha ocenění jak ve své rodné zemi, tak v rámci africké i mezinárodní hudební scény. Spolupracoval s řadou známých osobností africké scény, jako je například zpěvák z Mali Salif Keita nebo již zesnulý jihoafrický trumpetista Hugh Masekela. V roce 2014 Bholoja spolupracoval také s americkou zpěvačkou Joss Stone. Jeho písně se dostaly také na různé celosvětově vydané výběry africké nebo světové hudby. Hlavním tématem jeho nového alba Imphilo je překonávání překážek v životě. Bholoja, který sám zpívá a doprovází se na kytaru, se na albu obklopil spolupracovníky z mnoha zemí – z Jižní Afriky, Rakouska, Francie, Toga, Kamerunu a Beninu.

Idrissa Soumaoro z Mali byl se svým albem Diré v říjnu a listopadu první a v prosinci třetí v žebříčku World Music Charts Europe. Soumaoro se narodil v roce 1949 a svou hudební kariéru započal už na konci 60. let. V Anglii studoval muzikografii v Braillově písmu a svůj život zasvětil pedagogické činnosti mezi nevidomými hudebníky v Africe. Své nové album nazval Diré podle města, ve kterém potkal svou ženu a ve kterém se narodila jeho – dnes už zesnulá – první dcera. Jeho písně pojednávají o snech o spravedlivém světě a o touze po spravedlnosti, ale jsou také plné humoru.

Významného ocenění se letos dostalo jihoafrické skupině BCUC. Kapelu tvoří příslušníci národů Zulu, Sotho a Shangaan z předměstí Soweto, kteří propojují jihoafrické hudební tradice s psychedelickým rockem. A tím oceněním, které mám na mysli, je cena světového hudebního veletrhu WOMEX, kterou dostává každý rok pouze jeden interpret.

Zpěvačka Malika Zarra se narodila v jižním Maroku, v malé obci Ouled Teima. Rodina jejího otce pochází ze Sahary, matka je Berberka z Vysokého Atlasu. V dětství se však s rodiči přestěhovala na pařížské předměstí, a tak se vyrovnávala se dvěma různými prostředími. „Musela jsem ve škole být Francouzkou a doma ctít marocké tradice,“ vzpomíná a pokračuje: „Jako většina dětí emigrantů jsem se brzy naučila mezi těmito dvěma módy rychle přepínat. Bylo to těžké, ale přineslo mi to i spoustu užitečného.“ Malika Zarra se učila hrát na klarinet a zároveň se snažila vnímat různé hudební styly. Ovlivnila ji marocká hudba i interpreti z dalších zemí severní Afriky, ale také jazz nebo soul. Studovala konzervatoř a jazzovou akademii v Tours a Marseille a kromě toho chodila na soukromé hodiny například k francouzské profesorce zpěvu Françoise Galais. Jako zpěvačka spolupracovala Malika Zarra například se saxofonistou Johnem Zornem, s bubeníkem Willem Calhounem nebo s jazzovou zpěvačkou Gretchen Parlato. V roce 2010 přesídlila do Spojených států a uchytila se na newyorské jazzové scéně.

Nové album mosambického hudebníka Deodata Siquira se jmenuje Together. Siquir zpívá ve svém rodném jazyce tonga, dále v portugalštině a zčásti také v angličtině. Hlavními tématy jeho písní jsou mír a touha po životě ve zdraví a prosperitě. Hudbě se Deodato Siquir profesionálně věnuje od svých 15 let, od roku 2001 žije v severní Evropě, v současné době v Dánsku. Jeho hudební záběr sahá od afrobeatu a jazzu k africké tradiční hudbě.

Nigerijský bubeník Tony Allen, jeden z nejvlivnějších afrických muzikantů vůbec, zemřel v roce 2020 v Paříži na výduť aorty. Na scéně působil od 60. let minulého století. Hrál po boku slavného nigerijského zpěváka Fely Kutiho, spolupracoval s Gingerem Bakerem z britské rockové skupiny Cream, se zpěvačkou Oumou Sangaré z Mali a s dalšími slavnými hudebníky. Pro jeho hru byly typické kombinace dvou- a jednoúderů, které šly rychle po sobě, a také spousta rytmických ozdob a ornamentů. Tony Allen zemřel ve svých 79 letech, ale téměř do poslední doby byl hudebně aktivní. Říkal: „Nezajímá mě programování bicích. Preferuji, když jako bubeník hraju živě, moje ruce i nohy vytvářejí svým pohybem rytmické vzorce. Programování rytmů považuji za doménu amatérů. Na můj vkus to zní příliš sterilně.” V červenci 2023 vyšlo v edici Jazz is Dead album s dříve nevydanými nahrávkami Tonyho Allena z roku 2018. Spolupodílel se na nich afroamerický hudebník Adrian Younge, který nahrál baskytaru, kytaru, klávesy, marimbu a perkuse. A dále se natáčení účastnila osmičlenná dechová sekce a další tři hráči na perkuse.

Nigerský zpěvák Bombino je Tuarég. Jeho národ bojuje už několik desítek let za svou nezávislost nebo alespoň sebeurčení a sám Bombino zažil jako malý v roce 1990 na vlastní kůži potlačené povstání svého národa, po kterém musel s otcem a babičkou uprchnout do Alžírska. Jako kytarista a člen skupiny Tisawt se proslavil v roce 2006, kdy mimo jiné úspěšně vystoupil ve Spojených státech. Letos mu vyšlo nové sólové album Sahel. 

Mutations je aktuální album ugandského hudebního producenta a tanečníka Faizala Mostrixxe. Ten o své tvorbě hovoří jako o „afro-futuristickém manifestu z Ugandy“, ve kterém propojuje prvky tradiční východoafrické hudby s moderní elektronikou. Pracuje s polyrytmy, s obřadními zpěvy a s různými styly elektronické hudby. Sám Mostrixx je původní profesí tanečník a k hudbě se dostal jako zralý umělec se zkušenostmi s pódiovým vystupováním. Právě díky tomu, že se dobře orientuje v problematice tradičního tance i v různých hudebních stylech, je jeho tvorba komplexní a originální. Ve svých skladbách se snaží prosazovat myšlenku panafrikanismu. Vedle prvků tradiční hudby z východoafrických zemí tak sahá po zajímavých motivech hudby z dalších afrických oblastí. Ve svých skladbách používá terénní nahrávky z Ugandy, Konga, Etiopie nebo Tanzanie a do svých písní si zve hosty z různých afrických zemí.

Nejúspěšnější africkou nahrávkou v žebříčku WMCE za celý rok 2023 bylo album Tusona – Tracings In The Sand of skupiny Mokoomba ze Zimbabwe. Bylo v září na prvním a v srpnu a říjnu na druhém místě a celkově za celý rok skončilo jako čtvrté z téměř 1000 posuzovaných nahrávek z celého světa. Písně na albu Tusona pojednávají jak o typicky afrických reáliích, tak o věcech, které jsou vlastní všem lidem na světě, jako je například láska nebo ztráta milované osoby. Výraz Tusona odkazuje k tradičnímu systému znaků a symbolů, kreslených do písku a používaných jako instrukce při obřadech na jihu Afriky. Součástí těchto obřadů jsou také masky, zapsané v roce 2008 na seznam nehmotného dědictví UNESCO. Produkce skupiny Mokoomba je vedle jihoafrických rytmů inspirována také hudbou z Konga.

Negarit Band je jedna z nejzásadnějších instrumentálních skupin etiopské hudební scény. Zatímco v tradiční etiopské hudbě a také v popu hrají důležitou roli písňové texty, v posledních dvou desetiletích stoupá v této africké zemi obliba instrumentálních jazzových kapel, a to i mezi mladými posluchači. Právě instrumentální hudba, často postavená na improvizaci a na nevšedních formách, tvoří totiž protiklad k často monotónním popovým písním. Negarit Band pod vedením Teferiho Assefy se textům vyhýbá záměrně. V Etiopii se totiž mluví různými jazyky a instrumentální hudba dokáže různé národnosti této velké země spojovat. V dnešní době, kdy je opět na vzestupu násilí mezi jednotlivými etniky, je právě tento postoj velmi důležitý.

V severoafrické Libyi bylo od konce 70. let velmi populární reggae. Tamní kapely tuto původně jamajskou hudbu spojovaly s texty o svobodě a o touze po spojení afrických zemí. Dodnes v nepokoji zmítané zemi působí řada reggae kapel a na sociálních sítích se sdružují desetitisíce místních lidí se zájmem o tuto hudbu. Všichni pak za zakladatele nebo otce libyjského reggae považují Ibrahima Hesnawiho. Přitom v Evropě bylo jeho jméno donedávna neznámé. Lidé z německého vydavatelství Habibi Funk, které se zabývá moderní arabskou hudbou, se víceméně náhodou dostali ke gramofonové desce, kterou Hesnawi nahrál před 40 lety v Itálii a na které znělo od začátku do konce reggae s příměsí funku a disca. V roce 2018 se jim podařilo zpěváka v Libyi vypátrat a pět let s ním usilovně pracovali na vydání vzpomínkového alba. Chtěli totiž přepsat původní nahrávky z originálních pásů, ale ty se většinou ztratily a zpěvák měl u sebe pouze nekvalitní kopie. Nakonec se ale podařilo shromáždit dostatečný počet kvalitních záznamů písní, aby mohlo vzpomínkové album „Otce libyjského reggae“ vyjít.