Silent Tears: Písně o beznaději i o touze přežít

Rozhovor s producentem Danielem Rosenbergem o projektu Silent Tears

Kde jsou kořeny projektu Silent Tears?

Ten projekt začal vznikat v roce 2019. Měli jsme koncert se souborem Yiddish Glory, který jste také představovali ve vašem programu. Byly to písně napsané během druhé světové války a považované dlouho za ztracené. Koncert se konal blízko Toronta a v publiku byla profesorka sociální práce Paula David. Po koncertě přišla za mnou a vyprávěla mi o své terapeutické práci s ženami, které byly za války oběťmi hrozných zločinů jako sexuálního násilí, pokusů na lidech nebo nucené sterilizace. Jsou to tak traumatizující věci, že o nich lidé obvykle vůbec nemluví. Říkala mi, jak tyto zločiny páchané na ženách a dětech oběti po mnoho let pronásledují a ony pak žijí s posttraumatickou stresovou poruchou. Dnes už s oběťmi válečného násilí umíme pracovat, ale dříve žádná terapie neexistovala. A právě Paula David patřila k průkopníkům práce s ženami, které byly oběťmi takových zločinů. Jednou z metod, které používala, byla terapie prostřednictvím psaní poezie. Šlo o skupinovou terapii, takže ženy navzájem sdílely to, čím prošly. A tak si zároveň uvědomovaly, že nejsou jako oběti na světě samy. Básně, které během terapie napsaly, byly vydány, ona mi je ukázala a já jsem z toho byl úplně unesen. Víte, když učíme o holokaustu a říkáme lidem, že to, co se tehdy stalo, se už nesmí nikdy opakovat, vůbec nemyslíme na dlouhodobé následky, které to zanechalo na těch „šťastných“, kteří to přežili. Cílem našeho projektu je tedy vysvětlit lidem, že když vidíme strašné věci, které se dnes dějí na Ukrajině, v Sýrii nebo v Súdánu, měli bychom si uvědomit, že ani po skončení války neskončí bolest dětí a lidí, kteří si těmi hrůzami prošli. A tak jsme se do toho v tom roce 2019 pustili. Tři písně na albu Silent Tears jsou založeny na tomto básnickém projektu. Dalších pět pak pochází od Molly Applebaum, úžasné ženy, které je 92 let a která žije v severním Torontu. Ty texty hovoří o jejích zkušenostech, kdy byla v době druhé světové války zahrabána pod zemí ve stodole, ale toto hrozné utrpení přežila.    

V textech písní najdeme i další silné příběhy, například dopis jedné dívky, které holokaust nepřežila, své kamarádce…

Pět písní na albu je tedy založeno na příběhu o přežití Molly Applebaum. Když vypukla válka a nacisté napadli Polsko, Mollyina matka udělala to, co v té době učinilo mnoho jiných matek. Trhalo mi to srdce i tehdy, když Rusko napadlo Ukrajinu a spousta rodičů odvážela své děti k cizím lidem nebo ke vzdáleným příbuzným někam, kde předpokládaly, že budou v bezpečí, mimo válečnou zónu. Říkáte si: Můj Bože, už zase se to děje… Děti jsou zranitelné a nikdo není šťastný, když je musí dát k cizím lidem, ale říkáte si, že je to možná to jediné, co pro své děti můžete udělat. – Když tedy nacisté napadli Polsko, Mollyina matka se domluvila s jedním místním sedlákem, že u sebe ukryje Molly a její sestřenici Helen. Původní plán byl, že ukryje i Mollyina mladšího bratra a matku, ale muž řekl, že chlapec je moc hlučný, a poslal je pryč. Matka se synkem se tedy dostali do tarnovského ghetta, kde pak byli zavražděni. Molly a její sestřenice našly úkryt na statku v dřevěné bedně pod zemí a jistě si dokážete představit, čím si prošly. Protože trestem za ukrývání židů byla smrt, sedlák je ukryl pod zemí proto, aby na to nepřišli sousedé, kteří jej mohli udat. – Na albu je píseň Sabina’s Letter, Sabinin dopis, jejíž text vychází z dopisu, který v září 1942 napsala Molly její největší kamarádka Sabina Goldman. Molly se do této mladé dívky zamilovala, když se spolu ukrývaly v prázdném obchodě s obuví předtím, než mělo být zlikvidováno ghetto Dombrowa. Molly doufala, že se k ní Sabina přidá a že se ukryje na stejném statku jako ona. Ale Sabina napsala Molly dopis, ve kterém vysvětlila, že by se k ní ráda přidala, ale že její rodiče jsou nemocní a ona musí zůstat s nimi. „Ať se jim stane cokoli, budu sdílet jejich osud,“ psala, „ale naléhám na tebe, udělej všechno proto, abys přežila. A možná se na tomto světě ještě setkáme.“ Sabina ale věděla, že zemře, pokud zůstane s rodiči. Věděla, že má jen velmi malou šanci na přežití, ale také tušila, že kdyby se ukryla na onom statku, bylo by to pro ni extrémně náročné. Hovořil jsem o tom dopisu s profesorkou Doris Bergen, která vyučuje dějiny holokaustu a napsala knihu Válka a genocida. Chápala ten dopis jako ruku nataženou ze smrti k života. Sabina věděla, že zemře, a tento dopis byl jejím nástrojem, kterým motivovala Molly k tomu, aby se snažila přežít. Sabina byla zavražděna týden poté a pro Molly byl ten dopis důležitý po celý zbytek jejího života.    

Proč jste hudebně album pojali jako tango?

To je zajímavá otázka. Chtěl jsem to album hudebně pojmout jako polské tango. Ve 20. a 30. letech minulého století se tango rozšířilo do celého světa. Mohli jste je tehdy slyšet dokonce ve Vietnamu nebo v Persii, tedy v dnešním Íránu. Tango se hrálo po celém světě, ale v každé zemi bylo trochu odlišné. Polsko byla hlavním centrem evropského tanga a také hlavním místem tanga zpívaného v jazyce jidiš. První, koho jsem tedy oslovil, byl kanadský soubor Payadora Tango, jedna z nejlepších kapel tohoto stylu v Severní Americe, a dále zpěvačka Olga Avigail Mieleszczuk, která se narodila v Polsku a studovala tam klasickou hudbu předtím, než emigrovala do Izraele. Celý svůj život věnovala polskému tangu. Říkal jsem si, že s těmito lidmi vytvořím zvuku, který bude blízký tomu, co se v Polsku hrálo ve 30. letech. V té době vznikly ve Varšavě tisíce skladeb v rytmu tanga a mnoho z nich bylo zaznamenáno na dobové gramofonové desky. Většina jejich autorů byli polští židé a většina z nich byla zavražděna během holokaustu. Čtyři písně na albu jsou založeny na melodiích Artura Golda, který se narodil v roce 1897 v Polsku. Když nacisté napadli v roce 1939 Polsko, byl poslán nejprve do varšavského ghetta a poté do vyhlazovacího tábora Treblinka, kde jej donutili založit táborový orchestr a hrát členům SS. To pomohlo jemu a členům jeho orchestru vyhnout se nuceným pracím a těm nejhorším životním podmínkám. Ale pochopitelně byli zavražděni v roce 1943, žádný z nich Treblinku nepřežil. 

Zmiňujete zpěvačku Olgu Mieleszczuk, ale na albu zpívají i další ženy. Můžete je představit?

V některých písních na albu zpívá Olga, a to především v jidiš, ale částečně také v polštině. Další dvě zpěvačky jsou z Toronta – Aviva Chernick a Lenka Lichtenberg – a jedna, Marta Kosiorek, je z Polska. Chtěli jsme, aby se na albu objevilo více ženských hlasů, které budou interpretovat příběhy Molly, její sestřenice Helen a Sabiny a také texty různých žen z projektu Pauly David. Svůj zvláštní pohled přinesla Lenka, protože sama je dcerou a vnučkou žen, které přežily holokaust. Nedávno v Kanadě získala nejvyšší ocenění v hudební oblasti, cenu Juno, za svůj vlastní projekt, týkající se zkušeností její matky a babičky, které byly uvězněny v Terezíně tady u vás v Česku, a jejího dědečka Richarda, který byl zavražděn v Osvětimi. Lenka tedy na album přináší svou jedinečnou perspektivu. Písně dostávají mnohem osobnější výraz, když se téma interpretky přímo týká. Ale pro každého, kdo má židovské kořeny, je toto téma velmi osobní. Všichni máme ve svém okolí někoho, kdo něco podobného prožil. A i když se to netýká vašich nejbližších příbuzných, je to něco, na co myslíte téměř denně, zvlášť ve světě, kde je nenávist proti jiným národům opět na vzestupu. Jsme svědky masakrů, jako byl například ten v synagoze v Pittsburgh [picburgu] nebo v mešitě na Novém Zélandu. Podobné projekty jako ten náš tedy mají lidi varovat před tím, co se může stát, když se tento typ násilí nekontrolovaně rozšíří.    

Komu je vlastně album určeno? Co je jeho cílem?

Žijeme v době, kdy zbývá už jen málo těch, kteří holokaust přežili. Molly Applebaum se narodila v roce 1930, na konci roku 2023 jí bude 93 let. Zbývá opravdu už jen málo lidí a naším cílem bylo sdílet jejich příběhy a motivovat lidi ke čtení o tom, co se tehdy dělo. Zejména mladí lidé dnes nečtou tolik, jako četla naše generace, ale já doporučuji každému pořídit si Mollyinu knihu Buried Words, Pohřbená slova, deníkové zápisky dívky, které bylo tenkrát, v letech 1942–1944, dvanáct až čtrnáct let. Druhou část knihy tvoří její vzpomínky, kdy se ohlíží za svým dětstvím. Je to jedinečná perspektiva. Velmi brzy, možná za deset let, už z těchto lidí, kteří hrůzy holokaustu přežili, nezůstane nikdo. Bude to moment, kterého jsem se sám dlouho bál, kdy tato genocida bude pro lidi něčím jako například genocida Arménů na začátku 20. století nebo otroctví. Tehdy bylo zabito nebo odvedeno do otroctví také obrovské množství lidí, byly to hrozné zločiny, ale dnes už nežije ani jeden svědek těchto událostí, který by o nich mohl mluvit. Takže projekt jako ten náš je cestou, jak sdílet hlasy těchto obětí, tak, aby oslovily posluchače a ti si třeba vyhledali knihu nebo si pustili nějaké video a dohledali si další sesbíraná svědectví. V to alespoň doufáme.