Riccardo Tesi: Středomoří je pro mne způsob myšlení

Rozhovor s italským akordeonistou Riccardem Tesim

Jaká byla vaše cesta k profesionální hudební dráze?

Profesionálně jsem se hudbě začal věnovat náhodou. Bylo mi 22 let, studoval jsem psychologii, a měl jsem se tedy stát psychologem. S přáteli jsme se hrávali folklor, ale jako naprostí amatéři. Jednoho dne jsme měli malý koncert, hlavně pro přátele. Přišlo se na nás podívat třináct lidí a mezi nimi byla Caterina Bueno, v té době nejslavnější toskánská zpěvačka. Na místě jsme pak od ní dostali nabídku, abychom ji doprovázeli. Ze dne na den jsem se tak stal profesionálním hudebníkem. Hrál jsem původně na kytaru, ale ze tří kytaristů v kapele jsem byl nejhorší. A protože Caterina potřebovala hráče na diatonický akordeon, stal se ze mne akordeonista a od té doby se už nevěnuji ničemu jinému. Opustil jsem univerzitu, studia psychologie, a vydal jsem se na dráhu muzikanta. Začal jsem s toskánskou lidovou hudbou, ale protože diatonický akordeon je hodně rozšířený také na jihu Itálie, rozšířil jsem svůj zájem o jihoitalskou hudbu. Poté, co jsem natočil své první album, jsem se vydal ještě jiným směrem – začal jsem psát vlastní hudbu. Jako skladatel jsem se postupně odvracel od hudby lidové, i když jsem na ní stále stavěl jako na základech. Propojoval jsem ji ale s mnoha současnými vlivy.    

Co je dnes ve vaší hudbě folklorní a co je autorské?

Jak už jsem říkal, začínal jsem s folklorem, ale zároveň jsem celou dobu poslouchal progresivní rock, jazz a také písničkáře. Měl jsem tu čest spolupracovat v Itálii s výbornými autory písní, jako byl například Fabrizio de André, dále s jazzovými hudebníky jako Gianluigi Trovesi nebo Gabriele Mirabassi a také s rockovými muzikanty. Jsem velmi otevřený různými spolupracím. Co tedy v mé dnešní hudbě zůstává z folkloru? Určitě myšlení. I když hraji velmi moderní skladbu, vždy v ní použiji nějaké velmi tradiční prvky. Většinou se jedná o struktury, fráze, o něco, co se takto do mé hudby vrací. Jinak to ale nedokážu posoudit. Moje hudba vzniká velmi spontánně. Když komponuji, cítím se svobodný a vůbec dopředu nevím, kterým směrem se budou mé nápady ubírat. Přesto jsou určité momenty, které se v mé hudbě opakují a kterých jsem si vědom. Jeden z nich, a ten je často v pozadí mých skladeb, je odkaz na středomořskou kulturu. Středomoří vnímám jako určitý způsob myšlení, obecně i hudebně. Je to tedy velmi silný prvek v mé hudbě.    

Má vaše album La Giusta Distanza z roku 2023 nějaké jednotící téma?

Ne, toto album nemá žádné jednotící téma. Vzniklo ale jinak než mé přechozí nahrávky. Více než třicet let hraji s různými italskými kapelami a pro tyto skupiny většinou skládám hudbu. Tentokrát jsem skladby nejprve zkomponoval, a pak jsem ke každé z nich hledal hudebníky. Základem je mé nové trio, které spolu se mnou tvoří Francesco Savoretti na bicí a Vieri Sturlini na kytaru. Moje stabilní kapela Banditaliana je sice jako moje rodina, ale tentokrát jsem potřeboval nové nápady, a právě noví spoluhráči mi pomohli tyto nové myšlenky přinést. Kromě toho jsou skladby na mém novém albu napsány především pro diatonický akordeon jako můj hlavní nástroj. Často totiž komponuji pro celou kapelu, a akordeon je pak v pozadí. Rád aranžuji a nepíšu jen pro jeden nástroj. Pokud mám například pocit, že skladbě prospěje výraznější violoncellový part, dám do popředí cello. Nicméně na tomto albu jsem skládal opravdu především pro akordeon. Ten je tedy základem, ale najdete tam i zpívané písně, účinkuje tam řada hostů a atmosféra se mění z jedné skladby do druhé.    

Na zmíněném albu máte řadu hostů, vlastně co skladba, to jiná sestava. V jaké sestavě ty písně hrajete naživo?

Naživo vystupuji se svým Elastic Triem, tedy ve složení bicí, kytara, zpěv a akordeon. Ale protože toto trio je „elastické“, může se měnit a já si mohu na každý koncert pozvat jiné muzikanty. Líbí se mi, když je každý můj koncert jiný. To nás také nutí pokaždé připravovat něco nového, a to mám rád.    

V roce 2022 jste produkoval album Passione Meridionale mladého akordeonového dua Salvatore Pace & Alessandro Gaudio. Jak k této spolupráci došlo?

Tato spolupráce vznikla na konzervatoři v Nocera Terinese na jihu Itálie, kde jsem tři roky působil jako učitel. Bylo to poprvé, co se na konzervatoři učil diatonický akordeon, a proto mě to velmi zajímalo. Šlo o státní program podpory tohoto lidového nástroje, a tedy vlastně průkopnický čin. Měl jsem ve třídě mimořádně nadané žáky. Na jihu Itálie existuje silná tradice hry na diatonický akordeon, ale je spojena především se soutěžemi. Žáci jsou tedy vychováváni k virtuozitě, která nemusí nutně znamenat hudební kvality. Jejich chápání nástroje je poměrně omezené. Já jsem se tedy snažil naučit je vnímat kulturu jako celek, odhaloval jsem jim různé hráčské styly, které znám z celého světa, různé techniky a také nové způsoby hry. Zaměřil jsem se na to, co je nové, na způsob tvorby. Hodně jsme tedy pracovali na komponování a aranžování. A dva z těchto mých studentů mě požádali, abych jim produkoval album. Spolupracoval jsem s nimi tedy na aranžích skladeb a byl jsem i u nahrávání. Nabídl jsem jim tedy své zkušenosti. Protože už mám nějaký věk, mám za sebou spoustu alb a spoustu zkušeností.