Slyšte, lidé!: Sólo pro akordeon

Pořad zahájíme ukázkou z jedné velmi příjemné folkové nahrávky. Díky podpoře svých fanoušků na webu Kreativci sobě vydala své první album písničkářka Eliška Sýkorová. Eliška hraje na akordeon a zpívá – česky, francouzsky a také tamilsky. CD se jmenuje Vlaštovky, což jeho autorka komentuje slovy: „Písně jsou trochu jako papírové vlaštovky, zprávy nebo drobná poselství.“

Další mladá česká akordeonistka a písničkářka se jmenuje Romana Sulčíková. Narodila se ve středočeských Hořovicích, kde se mimochodem akordeony dlouho vyráběly. Sama o sobě říká: „Hráče na akordeon máme v rodině. S tímto nástrojem přišel nejprve můj děda, který se svoji zálibu v hudbě pokoušel předat svým dětem. Bohužel neúspěšně. Povedlo se mu to sice až u vnoučátka, ale to vůbec nikomu nevadilo. Jak jsem vyrůstala a dospívala, přibývaly akordeony.“ Romana vystudovala učitelství hudební výchovy a češtiny v Plzni a v současné době studuje akordeon na konzervatoři Jaroslava Ježka u profesorů Ladislava Horáka a Radka Pobořila. Romana Sulčíková vystupuje sólově jako písničkářka, dále v akordeonovém duu a v kapele Druga. Nedávno natočila singl Srdce pro Mamuta se třemi svými písněmi.

Finka Johanna Juhola hraje na akordeon tango, styl původně argentinský, kterému se však ve Finsku skvěle daří. Pouze místo latinskoamerického bandoneonu hrají Finové většinou právě na akordeon a jejich podoba tanga je možná méně vášnivá a více poplatná severoevropskému vnímání světa. Tango bylo ve Finsku populární do 60. let minulého století. Poté nadšení trochu upadlo, ale novou vlnu zájmu o tento žánr nastartoval v roce 1985 první ročník festivalu Tangomarkkinat ve městě Seinäjoki. Finské tango v podání Johanny Juholy jste mohli slyšet v červenci 2013 na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.

Akordeonistka a zpěvačka Klára Šmahelová pochází z Brna. Studovala na brněnské konzervatoři, účastnila se mezinárodních a českých akordeonových soutěží a wokrshopů. Spolupracovala s orchestry brněnských divadel, šansoniéry, komorními soubory a kapelami na natáčení CD a koncertních programech. V roce 2005 například vystoupila na výročním festiválku Proglasu v brněnském divadle Barka jako host skupiny Cymbelín, se kterou natáčela její tehdejší album Těba. Od roku 2010 se Klára věnuje skladbě pro sólový akordeon a také tvorbě písní, v nichž kombinuje prvky šansonu a folku, rytmiku argentinského tanga a italskou melodiku. To vše představuje na svém prvním albu Vlnohraní. Klára se v srpnu 2013 vdala, a z Kláry Šmahelové je teď Klára Veselá.

Slovenský hudebník Peter Katina hru na akordeon studoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě a v Dánsku na Carl Nielsen Academy of Music v Odense. Věnuje se především soudobé hudbě a své umění pravidelně předvádí na koncertech po celé Evropě. Jeho album Solo obsahuje pět skladeb, které vznikly v časovém rozmezí 1978–2002. O skladbě Jeux d’anches finského skladatele Magnuse Lindberga Katina říká: „Je to skladba, která podléhá nepřetržité transformaci na relativně malé ploše. Je to bizarní kombinace spektrální a seriální hudby, s bohatou industriální texturou a kompozičním procesem podléhajícím počítačem řízené rytmice. Zároveň je okořeněná rockovým beatem a vtipnými narážkami. Tato emocionální a dynamická skladba má podobu dravého proudu atonální, divoce se valící abstraktní a beztvaré masy hudby, směřující k nevyhnutelné katarzi téměř klasických proporcí.“

Jako další nám bude hrát francouzský Manuš Marcel Loeffler. Manušové ze severní Francie jsou jednou z etnických skupin Romů a v hudební oblasti se proslavili především tradicí takzvaného jazzu manouche, jehož průkopníkem byl slavný belgický kytarista Django Reinhardt. Pro jazz manouche je typické nástrojové obsazení kytara, housle a kontrabas, případně klarinet a právě akordeon. Marcel Loeffler se tohoto vzoru nedrží na sto procent. Jeho album Images má jako základ akordeon plus trio piano, kontrabas a bicí a mezi hostujícími muzikanty najdeme také saxofonistu Franka Wolfa. „Není to tak, že by saxofon byl pro jazz manouche úplně neobvyklým, nebo dokonce zakázaným, nástrojem. Vždyť i Django Reinhardt často hrál se saxofonisty, například s Colemanem Hawkinsem,“ vysvětluje Loeffler v rozhovoru pro časopis Harmonie. Na Loefflerově jazzovém albu najdeme také instrumentální verzi Písně starých milenců, La chanson des vieux amants, od Jacquesa Brela. Akordeonista říká: „Na francouzských šansonech jsem vyrostl, je to moje dětství. Je to hudba, která je součástí mé země a mne samotného. Písně Jacquesa Brela jsou velmi složité na interpretaci, protože je zpíval s takovou silou a přesvědčivostí, že máte pocit, že každá z nich by mohla posloužit jako scénář dobrého filmu. Když jeho píseň hrajete, nemáte právo se zmýlit, nemůžete se dopustit sebemenší chyby v interpretaci. Akordeon k těm písním vždy patřil, neboť je to jediný hudební nástroj, který se hlasu Jacquesa Brela může jen trochu přiblížit.“

Stinka je projekt akordeonistky a písničkářky Hany Lundiakové. Své aktuální album Hanka natočila s bubeníkem Martinem Petráskem a multiinstrumentalistou Martinem Černým. Sama Stinka působila například ve skupině Rudovous nebo ve Třech sestrách a pod svým občanským jménem už vydala několik prozaických knih.

Le bal des fleurs je album pro akordeon a hlas, které natočila zpěvačka, akordeonistka a skladatelka Vesna Cáceres. Ta se v minulosti představila například se svými latin-jazzovými projekty nebo s písňovým repertoárem, se kterým se účastnila například Zahrady písničkářů. Píše také scénickou hudbu a nové CD je v její diskografii už jedenácté. Zatímco dříve se Vesna na akordeon pouze doprovázela, tentokrát tento nástroj dostal hlavní roli. Autorka se inspirovala především minimalistickou náladou Erika Satieho a rytmy pařížského stylu valse musette, ale přitom neodbočila ze své svébytné autorské cesty.

Další akordeonista, který nás dnes bude zajímat, pochází z Rakouska a jmenuje se Klaus Paier. Album Silk Road nahrál ve Vídni společně s chorvatskou violoncellistkou Asjou Valčič. Spolupracovat začali už před 13 lety – Paier tehdy potřeboval do jednoho svého projektu smyčcové kvarteto, a tak dal dohromady čtyři hráče. Z nich se později stal známý Radio.string.quartet.vienna, který vystupuje jednak samostatně, jednak právě s akordeonistou Paierem. S violoncellistkou Asjou Valčič Paier natočil už v roce 2009 album A deux, a CD Silk Road je tedy druhým počinem tohoto dua.

Finský hudebník Kimmo Pohjonen dal dohromady společný projekt s americkým Kronos Quartetem a jako šestého hráče do týmu přizvali dalšího Fina, hráče na elektronické bicí Samuliho Kosminena. S Pohjonenem se dostáváme, pokud jde o hudební vyjádření, úplně nejdál. Hudebník, který původně hrál na akordeon čistě akusticky, vysvětluje: „Začal jsem používat samply a elektronické bicí v roce 2000 když jsem potkal Samuliho. Požádal jsem ho, aby mě doprovodil, a on vymyslel bicí, které nasamploval ze zvuku akordeonu. Našli jsme pro akordeon úplně odlišný futuristický svět. Dokážu na něj tímhle způsobem zahrát prakticky cokoliv.“