Klaus Falschlunger: Sitár a akordeon k sobě skvěle ladí

Rozhovor s rakouským hudebníkem Klausem Falschlungerem

Jak jste se dostal ke hře na sitár?

Bylo to před 30 lety, v roce 1991. Jeli jsme tehdy s několika přáteli jako turisté do Indie. Vůbec jsem se tam původně nechtěl učit hudbu. Ale zůstali jsme v Indii delší dobu a po šesti nebo sedmi měsících mě napadlo, že bych se mohl naučit hrát na sitár. Hledal jsem nějakého učitele a jednoho jsem našel v Novém Dillí. Zůstal jsem tam dalšího půl roku a učil jsem se hrát na sitár. Pak jsem se vrátil do Rakouska, ale po nějaké době jsem do Indie odjel znovu. Našel jsem dalšího učitele ve Váránasí, což je město na břehu posvátné řeky Gangy. Celkem toto moje studium trvalo téměř čtyři roky. Poté jsem se vrátil a pokračoval jsem ve studiích ještě ve Vídni a stále jsem se v hudbě zdokonaloval. Ale na začátku byla tedy má cesta do Indie na samém počátku 90. let.   

Album Once In A Blue Moon jste natočil v duu s italským akordeonistou Lucianem Biondinim. Co se vám na spojení sitáru a akordeonu líbí?

V indické hudbě máte pouze rytmus a melodii. V západní hudbě je rytmus, melodie a harmonie. V indické hudbě harmonie – tak jak ji známe ze západní tradice – neexistuje. Líbí se mi tedy, že mohu používat zvuk a frázování z indické hudby společně s harmonií hudby západní. Navíc zvuk akordeonu a sitáru k sobě krásně ladí. Záleží samozřejmě na vkusu, ale většina posluchačů říká: To je úžasná kombinace, vůbec jsme nečekali, že to bude dohromady znít tak skvěle.    

Na jakých akcích s Lucianem hráváte?

8:13    Actually we play a lot at jazz festivals…
Hrajeme hodně na jazzových festivalech a v jazzových klubech. Největší část našich posluchačů tedy tvoří fanoušci jazzu. Poslouchají nás také zájemci o world music, ale opravdu myslím, že jazzových fanoušků je víc. Jsme ale samozřejmě vděčni za každého posluchače, protože hudba nemá hranice.    

Měl jste nějaké vzory, pokud jde o použití sitáru v západní hudbě?

V 70. a 80. letech existovala velmi známá skupina Shakti s Johnem McLoughlinem. To pro mne byla obrovská inspirace v tom, že s indickou hudbou mohu dělat něco nového. A v téže době fungovala také skupina Oregon. V ní hrál na sitár Collin Walcott, který ale bohužel zemřel v 80. letech. Právě oni udělali v tomto směru první kroky a já jsem tuto kapelu jako mladý velmi rád poslouchal. Pořád jsem tedy na ně nějakým způsobem napojený.    

Můžete blíže představit některé skladby z vašeho alba?

Ano, určitě. Naše album se jmenuje Once In A Blue Moon a píseň tohoto jména jsem složil pro svou dceru, když jí bylo osmnáct. Dal jsem jí tu píseň jako dárek k narozeninám. Nebo píseň Strangers in Paradise – někdy se na této planetě cítím jako v ráji a někdy mám pocit, že jsme všichni cizinci. Nebo skladba Mind the Gap – k ní mě inspirovalo metro v New Yorku, kde tento nápis najdete na každém rohu. Poslední píseň alba A Hippie In A Tipi je trochu autobiografická a souvisí s dobou, kdy jsem jako velmi mladý žil v Indii.