Rachele Andrioli a malý kousek jejího světa

Rozhovor s italskou zpěvačkou Rachele Andrioli

V minulosti jste zpívala například se slavnou jihoitalskou skupinou Canzoniere Grecanico Salentino. Jak jste se dostala ke svému prvnímu sólovému albu?

Když mi bylo čtrnáct let, začala jsem zpívat se skupinou Officina Zoe. Se skupinou Canzoniere Grecanico Salentino jsem pouze hostovala na několika koncertech, spolupracovala jsem s ní, ale nikdy jsem nebyla její členkou. Vystupuji také v duu s akordeonistou, který se jmenuje Rocco Nigro, a spolu jsme natočili tři alba. Hodně dlouho mi trvalo, než jsem se rozhodla nahrát své sólové album. V době epidemie covidu to nakonec nebylo tak náročné. Říkala jsem si, že bych mohla přinést lidem něco ze svého nitra. A také jsem chtěla ukázat, jakou cestu jsem prošla za poslední roky. Nešlo o to, že bych už nechtěla hrát se svými spoluhráči, to vůbec ne, tyto mé projekty pokračují. Ale chtěla jsem předvést malý kousek svého světa, který nemohu na pódiu s nikým sdílet a který charakterizuje jen mne samotnou. To, co se skrývá v mém nitru, jsem chtěla vynést na povrch a odhalit to na pódiu. Takže to vlastně nebylo náročné rozhodnutí, byla to naprosto přirozená věc.   

Z jakého prostředí pocházíte?

Vyrůstala jsem ve vesnici Salve, která se nachází sedm kilometrů od města Santa Maria de Leuca. Je to malý kousek země, a pak už je všude jen moře. Když tudy v minulosti putovali poutníci, přišli k moři a mysleli si, že dál už svět nepokračuje. A právě to byla inspirace pro mé album. Místo, kde jsem vyrůstala, v sobě navíc skrývá něco ryzího, sílu tradice. Dnes už je to jiné, jezdí k nám hodně turistů, moře lidi přitahuje. Byla jsem tedy svědkem toho, jak se má rodná vesnice proměňuje. I to mě k albu inspirovalo, protože jde o místo, které je svým způsobem posvátné, ale zároveň zasažené turismem. Proměnilo se velmi rychle. Chtěla jsem tedy na svém albu zachovat tu energii, která se mezitím vytrácí. Vyrůstala jsem v domě, který se nachází přímo v historickém jádru vesnice. Před sebou jsem měla velkou zahradu a do ní jsem se celý život dívala oknem. Tím oknem jsem viděla stromy a jako malá jsem si tam chtěla hrát se svými sestrami. Jenže to nebyla naše zahrada, a tak mi otec říkala, že je to „tajná zahrada“. Strašně jsem toužila si tam hrát, ale už jako malá jsem došla k poznání, že když je nějaké místo pro mne zakázané, můžu o tom místě alespoň zpívat. To byla tedy další inspirace pro mé album.    

Luca je sice vaše sólové album, ale nezpíváte na něm sama…

Na albu účinkuje řada pozvaných muzikantů a také můj sbor. Jmenuje Coro a Coro, což má vyjadřovat naši sounáležitost, něco jako „od srdce k srdci“ a „od sboru ke sboru“. Mnohokrát jsem pořádala pěvecké workshopy, během nichž jsem učila muže i ženy lidovou hudbu jižní Itálie. Ale pak jsem si řekla, že zkusím připravit něco pouze pro ženy, které si rády zazpívají, ale nejsou profesionálními zpěvačkami. S nimi pak nacvičuji jak písně z jižní Itálie, tak třeba písně africké. Tady u vás jsem s ženami zpívala i jednu vaši píseň, jmenuje se Lásko… a hodně se mi líbí. Sbor, který vedu v Itálii, udělal obrovské množství práce a já jsem jej chtěla mít na albu. Opět k tomu došlo naprosto přirozeně.    

Vedle vlastních písní na albu zpíváte i skladby převzaté od Victora Jary z Chile, od pákistánského zpěváka Nusrata Fateha Aliho Khana a dalších autorů. Podle čeho jste je vybírala?

Když poslouchám písně Victora Jary, mám pocit, jako bych byla doma. Představovala jsem si jej tedy, jak kráčí k nám domů, ale přichází z druhé strany oceánu. Proto jsem jednu jeho píseň přeložila do italštiny. Pokud jde o Aliho Khana, chtěla jsem vyjádřit své pocity z doby covidu. Bydlela jsem tehdy v domě, kde jsem byla jediná Italka. Všichni ostatní pocházeli ze zemí jako Srí Lanka a podobně. Rok a půl jsem cítila jejich vůně, slyšela jejich hlasy. Jsou to opět lidé, kteří k nám přicházejí přes moře a kteří si přivážejí něco ze své tradice, ať se nám to líbí, nebo ne. Přišlo mi tedy správné nahrát na albu také jednu píseň pro ně a udělal jsem to z celého svého srdce. Potom má na albu také jednu píseň od velmi známého italského zpěváka Enza Avitabileho. Líbí se mi středomořský charakter jeho písní, a tak jsem vybrala jednu jeho méně známou skladbu. Také se mi líbí, jak hovoří o dětech jako o dětech nikoho. Mám ten obraz ráda.    

Zpíváte a cappella, ale také se doprovázíte na tradiční jihoitalskou tamburínu. V čem je pro vás tento nástroj důležitý?

Tamburína je pro mne něco, co jde ruku v ruce s mým hlasem, je to přirozená součást mého těla. Když tedy potřebuji nějaký rytmický nástroj, vezmu si tamburínu. Opět to tedy není žádné plánované rozhodnutí, ale naprosto samozřejmá věc. Když píšu píseň nebo když zpívám, potřebuji vyjádřit určitou energii, a tak beru do rukou tamburínu, která je tradičním nástroje země, z které pocházím.