Canzoniere Grecanico Salentino: od rodinné kapely k popové produkci

Rozhovor s Maurem Durantem, kapelníkem skupiny Canzoniere Grecanico Salentino

Jaké byly počátky skupiny Canzoniere Grecanico Salentino?

Když kapela vznikla, nebyl jsem na světě. Členem jsem se stal v roce 1998, kdy mi bylo čtrnáct. V té době byl kapelníkem můj otec, jeden ze zakladatelů skupiny, Daniele Durante. S ním byla od počátku, tedy od roku 1975, ve skupině také moje matka a také otec dalšího dnes důležitého člena, Emanuele Licciho. Byla to tedy svým způsobem rodinná kapela, která tradiční písně nejen interpretovala na pódiu, ale také je předávala z otce na syna. Od počátků skupiny uplynulo více než čtyřicet let, a i když se mnohé změnilo – včetně stylu, který kapela hraje –, obrovská láska k tradiční hudbě tam zůstává.

Změnila se tedy nějak základní myšlenka, s níž kapela k lidové hudbě  přistupuje?

Filosofie kapely je stále stejná. Základní myšlenku definovala už zakladatelka skupiny Rina Durante, když prohlásila, že chce reinterpretovat tradiční písně bez nostalgie. Ty písně pro nás nejsou pohlednicí z dávných dob nebo muzejním exponátem. Bereme si je a předáváme je jako současnou zprávu. Snažíme se, aby ty písně popisovaly naše dnešní pocity. A vedle toho skládáme nové písně v tomtéž stylu s novými texty, které nás dostatečně charakterizují.

Vycházíte z lidové hudby jižní Itálie a konkrétně Apulie. Čím se váš folklor liší od lidové hudby jiných italských regionů?

Itálie se jako stát sjednotila poměrně pozdě. Dříve na italském teritoriu existovaly různé malé státy a území a dodnes můžeme o Itálii hovořit jako o společenství různých kultur. Například náš tanec pizzica je součástí širší rodiny tanců, kterým se říká tarantella, ale ty se tančí pouze na jihu Itálie – od Neapole po Sícilii, v Kalábrii, Apulii nebo v kraji Basilicata. Pizzica je vlastně takový náš dialekt tarantelly. A pochopitelně se liší od příbuzných tanců – dialektem textů, rytmem, nástroji. Naše tamburína je například jiná než ty, které se používají v Neapoli nebo na Sicílii. A tyto drobné variace dnes vytvářejí krásu naší hudby. Pochopitelně v různých krajích najdete podobné písně – například písně pracovní nebo ukolébavky. Taneční písně se ale liší více. Některé písně se zpívají v celé Itálii, což souvisí s epochou fašismu. Když totiž fašisté Itálii ovládli, chtěli vytvořit jednotný stát. Jedním z prostředků, které používali, bylo vnucování určitých písní coby písní „národních“, které se každý musel učit ve škole. I my máme v repertoáru některé takové písně, ale hrajeme si je po svém. Více pracujeme s vícehlasy, jiným způsobem používáme vokální harmonii nebo funkce jednotlivých hlasů. Typickým znakem naší tradiční hudby je například to, že využíváme hlas na samé hranici jeho možností. V našem folkloru bylo třeba překřičet bubny a lidský hlas tedy musel vyvinout velkou intenzitu. Všechny tyto prvky – nástroje, styl, dialekt, formy – stavíme nad společné kořeny.

Vaše aktuální album Canzoniere se vyznačuje moderní produkcí. Až mám jako posluchač pocit, že tam slyším i stopy elektronické hudby…

V naší aktuální hudbě skutečně můžete slyšet prvky moderní nebo popové produkce. Stále však používáme akustické nástroje – s výjimkou syntetické basy, kterou jsme ovšem měli i na minulých albech. Ano, v těch písních jsou skutečně modernější momenty, ale nemluvil bych přímo o elektronických prvcích. Výsledného zvuku dosahujeme spíše až při mixu a masteringu, pracujeme s kompresí zvuku. Jinými slovy snažíme se propojit náš hudební základ se strukturou popových písní, která je dnes ve světě považována za standard. Popová píseň totiž může vzniknout z čehokoli. Pracujeme s refrény a dalšími částmi skladeb, jako by to měly být rádiové hity. K produkci přistupujeme podobně, jako by mělo jít třeba o album od Beyoncé. I když tedy v písních stále máme tamburíny, buzuki a akordeon a  vycházíme z kořenů, některé písně znějí víc popově. Zároveň ale musíme dávat pozor na to, abychom stále působili důvěryhodně. Abychom nepředstírali, že jsme někdo jiný, než ve skutečnosti jsme. Kdybychom třeba začali hrát s elektrickými klávesami a bicí soupravou, lidé by nám to nevěřili. Ale jsem moc rád, že kritikové specializovaní na world music o albu píšou velmi pěkně. Pochopili náš koncept, i když to pro nás bylo trochu riskantní. Není úplně jednoduché najít rovnováhu. Snad se nám to tedy povedlo. Ostatně i naše živé koncerty jsou díky tomu barevnější. Můžeme střídat lidové písně, naše staré skladby i materiál z nového alba. Naše představení tak ukazuje hudbu v mnoha různých odstínech.

Jedna otázka na anglického písničkáře Pierce Facciniho

Čím vás zaujala tradiční hudba jižní Itálie?

Prvním interpretem z italské Apulie, kterého jsem slyšel, byl slavný zpěvák Uccio Aloisi, jeden z prvních, jehož hlas skutečně známe. Před ním totiž ještě neexistovala technologie zaznamenání zvuku. Když jsem jej slyšel poprvé, úplně mě to uchvátilo. I když jsem v té době o jihoitalské hudbě mnoho nevěděl, bylo to pro mne velmi zajímavé. Připomínalo mi to v něčem tradiční písně Blízkého Východu, Řecka nebo severní Afriky. Zaujaly mě šestiosminové rytmy, ale úplně nejvíc ze všeho mě uhranulo propojení hlasu s rytmem. Podobným způsobem totiž pracuji s hudbou i já. Jako zpěvák se doprovázím na kytaru, a když se do mých písní zaposloucháte pozorně, možná si všimnete, že základem je také práce s hlasem a rytmem. A tento prvek najdete i u Canzoniere Grecanico Salentino.