Krzikopa a tvůrčí dekonstrukce slezské hudby

Rozhovor s Katarzynou Dudziak ze skupiny Krzikopa

Jak skupina Krzikopa vznikla?

Nápad založit skupinu Krzkikopa měl náš akordeonista Mateusz Dyszkiewicz asi před 10 lety. Studoval tehdy na Slezské hudební univerzitě a tam se setkával především s hudbou ruskou, bulharskou, balkánskou nebo francouzskou, učil se tam tango, ale kladl si otázku, kde je naše, polská a konkrétně slezská hudba. Začal po ní pátrat a rozhodl se, že ji lidem přinese zpět. Poláci totiž se svou lidovou hudbou ztratili kontakt. Existuje u nás tradice velkých baletů nebo hudby s lidovými kořeny provozované na pódiích, ale posluchače k této hudbě neváže žádné pouto, často nerozumějí textům a jejich symbolice. Mateusz tedy chtěl situaci vrátit do normálního stavu, kdy lidé dobře znají lidové písně ze svého regionu. Polsko je dnes globalizovaná země, všude zní pop music a na folklor se většina populace dívá jako na něco, co je jen pro staré. Mateusz se tedy rozhodl, že vezme starou taneční hudbu, jaká se hrála například na svatbách, a převede ji do jazyka globální vesnice, a tedy do jazyka současné taneční hudby. To, co hrajeme, má v sobě tolik energie, protože to vnímáme jako taneční hudbu. Ano, stále jsou to lidové písně, můžeme tomu říkat world music [wérld mjúzik], ale v první řadě je to hudba k tanci.

V kapele kombinujete prvky různých žánrů. Z jakých hudebních prostředí pocházejí jednotliví členové?

Máme zkušenosti z různých hudebních žánrů. Náš DJ hrál pochopitelně elektronickou taneční hudbu, podobně jako náš bubeník. Houslista se věnuje tradiční polské hudbě, ale zároveň hraje v jiné kapele irské písně. Mateusz je profesionální muzikant, který má zkušenosti i s mezinárodní hudební scénou. Já a druhá zpěvačka Kara se věnujeme lidové hudbě a konkrétně velmi specifickému starému stylu zpěvu, kterému se říká „bílý hlas“ nebo „otevřený hlas“. Používá se i v heavy metalu nebo v elektronické hudbě a k tomu, co děláme, se skvěle hodí, protože dokáže být velmi silný a hlasitý. Naše hudba je tedy směsí tradičního a moderního, ale je to něco víc, než kdybychom jen vzali současný hudební jazyk a na něj napasovali lidové písně. Je to tvůrčí dekonstrukce tradiční hudby, z které vzniká něco úplně nového.

Máte zkušenosti i s ryzím folklorem. V čem se váš pěvecký výkon v kapele liší od zpívání tradiční hudby?

Když zpíváte lidovou hudbu a doprovázejí vás především housle, je to velmi jednoduché. Nepotřebujete mikrofon, hlas je dostatečně silný a sám si najde svůj prostor. S akordeonem je to už o něco těžší. To souvisí s historií polské lidové hudby a s tím, jak se změnila v průběhu 20. století. Když do ní přišel jako nový prvek akordeon, lidé přestávali zpívat, protože by bylo příliš náročné nový nástroj překřičet. Přesto se o to někteří dál pokoušeli, podobně jako dokážou zpívat například s dechovkou. A když stojím na pódiu s velkou kapelou, musím samozřejmě zpívat do mikrofonu a musím se přitom dobře slyšet, což je náročnější.

Jaké je postavení slezské lidové hudby v rámci dnešního Polska?

Slezská hudba se velmi liší od hudby ostatních polských regionů a přitom je velmi přehlížená. Mnoho lidí vůbec netuší, že něco jako slezská hudba vůbec existovalo. Souvisí to samozřejmě s historií – Slezsko bylo dlouho součástí Německa – a také s tím, že to byl průmyslový a relativně bohatý region, který se ze zbytku dnešního Polska vždy vyděloval. Například akordeon přišel do Slezska na začátku 20. století, což bylo o 40 let dříve, než se jako lidový nástroj dostal do středního Polska.

Má slezský folklor svoje specifická témata?

Některá témata v lidových písních jsou všude stejná, jako například láska. Některé písně se zpívají v celém Polsku. Například píseň Sowa, známá už ze zpěvníků z 19. století, začíná tématem, které se zpívá v různých regionech úplně stejně, ale pokračování písně už je různé. Slezsko bylo ve 20. století součástí Německa i v době, kdy Polsko už bylo nezávislé. V 19. století proběhla tři polská povstání a během nich zemřelo mnoho Slezanů v boji za nezávislost. V závěru písně Sowa, jak ji zpíváme my, se z dívky stane vdova, což souvisí právě s tímto historickým kontextem. Je to tedy píseň přímo související s povstáním Slezanů. Ve Slezsku se zpívaly písně s milostnou nebo svatební tematikou, ale byla tam i témata, která souvisela s průmyslem nebo konkrétně s hornictvím. Například v písní Gdybym to ja miała – Kdybych měla křídla jako divoká husa – první verš není lidový. Napsal jej slavný spisovatel Henryk Sienkiewicz. Hrdinka písně by chtěla letět za svým milým, který pracuje v dolech. Tento začátek je poměrně starý, zatímco další sloky vznikly až ve 20. století. Horníci a práce v dolech – to je tedy dalších důležitý kontext slezských písní. Ve slezských písních najdeme i další specifické symboly. Například „zamknout někomu srdce na klíč“. To je typicky slezský a německý symbol, který nenajdeme jinde v Polsku.