Cimarrón: Souznít s každým zpívaným slovem

Rozhovor s Anou Veydó ze skupiny Cimarrón

Hudba joropo, kterou hrajete, pochází z Venezuely a Kolumbie. Liší se nějak od sebe venzuelské a kolumbijské joropo?

Přibližně do 50. let minulého století se joropo v obou zemích vyvíjelo odlišně. U nás v Kolumbii hudebníci častěji používali tiple, což je nástroj podobný kytaře, zatímco ve Venezuele hráli na harfu, cuatro a basu. Nahrávky vydávané na gramodeskách však později vedly k tomu, že se zvuk sjednotil a v současné době hrají kapely v obou zemích prakticky stejně. My ve skupině Cimarrón se však snažíme ještě o něco jiného. Chceme zdůraznit ty zdroje naší lidové hudby, které bývají často opomíjeny, to znamená hudbu, která přišla z Afriky, a hudbu původních obyvatel Ameriky. V našem zvuku se tak slévají tři důležité prameny – hudba africká, hudba domorodých obyvatel a vliv Evropy.    

Jak vznikají vaše písně?

Při komponování vycházíme z našich tradičních rytmů, jako je například zumba. Začneme od původních forem a zkoušíme je přetvořit v něco nového. Obvykle na zkoušce hrajeme všichni společně, melodie hrané na tradiční strunné nástroje – bandoly a harfy – se proplétají a vedou přirozený dialog s perkusemi. Dříve byl autorem aranží náš kapelník Carlos Rojas, který ale bohužel předloni zemřel. Na novém albu používáme ještě některé aranže, které stihl připravit, a dále pokračujeme v cestě, kterou nám ukázal. Způsob práce v naší kapele je daný. Kdykoli tedy může přijít někdo nový a na naši práci úplně stejným způsobem navázat.

Jak důležité jsou pro vás texty písní?

Texty písní jsou pro mne jako interpretku naprosto zásadní. Musím souznít s každým jednotlivým slovem, které zpívám, a musím se samozřejmě ztotožnit i s textem jako celkem. Důležité je to především proto, že často vystupujeme před zahraničním publikem, které neumí španělsky. O to důvěryhodnější musí být můj přednes. Musím se s textem tak sžít, aby posluchač i bez porozumění jednotlivým slovům mohl cítit, o čem zpívám. Proto musím text přijmout za vlastní.    

V minulosti jste natočili společné album s velšskou harfenistkou Catrin Finch, na kterém se zvuky vaší jihoamerické harfy prolínají s tóny klasické evropské harfy. Jak na tuto spolupráci vzpomínáte?

Spolupráce s Catrin Finch pro nás byla velmi zajímavá. Catrin k naší hudbě přistupovala s velkým respektem, bylo znát, že se jí to, co děláme, líbí. Chtěla s námi vést přirozený hudební dialog. Má podobné spolupráce ráda a my ostatně také. Bylo to tedy krásné setkání a já jsem se cítila moc dobře, když mě doprovázela. Není to mimochodem jen výborná hudebnice, ale také skvělá žena. V Cimarrón jsem jediná žena v kapele a zároveň jsem kapelnice. Spolupracovat tedy s jinou ženou, která si navíc sama řídí své hudební projekty, bylo tedy pro mne něco nezvyklého, ale porozuměly jsme si dobře.    

Vaše předposlední album se jmenuje Orinoco. Proč?

Řeka Orinoko je pro nás jako matka. Něco, z čeho se rodí celá naše tradice. Je to pro nás důležitý symbol, protože v povodí Orinoka se nacházejí všechny oblasti, kde vznikala hudba, kterou hrajeme, a které pro nás byly inspirací. V Orinoku je skryta podstata naší hudby. Když jsme tedy album nazvali Orinoco, chtěli jsme tím ukázat, z jak velké oblasti čerpáme a kam až naše tradice sahá. A zároveň jsme chtěli upozornit na pestrost hudby, která se v celém rozsáhlém povodí této řeky hraje. Někdo si může myslet, že joropo je hudební žánr, kterému se věnují umělci jen na velmi malém území, ale my jsme otevřeni spolupráci s hudebníky z dalších oblastí, kde se třeba přímo nehraje tato hudba, ale které nám mají co nabídnout. V povodí Orinoka například žijí domorodé komunity, které mají svou původní kulturu, a tu se snažíme propojit se stylem joropo. Tím zároveň ukazujeme, jak tyto konkrétní komunity naši hudbu ovlivňují.