Amira Medunjanin: pocta ikonám jugoslávské hudby

Rozhovor s bosenskou zpěvačkou Amirou Medunjanin

Své album For Him and Her jste věnovala dvěma důležitým postavám jugoslávské populární hudby, Silvaně Armenulić a Tomovi Zdravkovičovi. Proč právě jim?

Jejich hudbu jsem poslouchala už jako malá. Oba byli součástí mého hudebního vzdělání, podobně jako další interpreti tradičního bosenského stylu sevdah. Tyto dvě postavy jugoslávské hudby však pro mne byly mimořádně důležité. Možná víte, že Silvana tragicky zahynula při autonehodě na vrcholu své kariéry. Bylo to v roce 1976, kdy mi byly pouhé čtyři roky. Přesto si dodnes vybavuji reakci svých rodičů, kteří stáli před obrazovkou televize a probírali to. Silvana Armenulić byla skutečně ikonickou postavou jugoslávské populární hudby. Byla známá svým avantgardním stylem oblékání a její hlas – ten ani nemohu popsat slovy, připomínal mi zpěv slavíka. Byl to jeden z nejkrásnějších melodických hlasů, které jsem kdy v životě slyšela. Většinu písní ve stylu sevdah, které sama zpívám, jsem se naučila od ní. Vlastně od prvního momentu, kdy jsem si uvědomila, že umím zpívat, byla Silvana a její odkaz součástí mého života.    

Jak byste charakterizovala Tomu Zdravkoviče?

Toma Zdravković byl zpěvák s nejsmutnějšíma očima – to se o něm běžně říkalo. Celý svůj život zasvětil hudbě. Napsal spoustu písní pro sebe, ale skládal i pro jiné interprety. Psal také pro Silvanu, a právě jeho písně ji proslavily. Mně se na jeho hudbě líbí, že se neomezoval na jeden konkrétní žánr a přitom zůstával svůj. To, že byl jako autor a zpěvák naprosto jedinečný, mě na něm dodnes fascinuje. Krásně interpretoval své vlastní písně, lidovou hudbu i šansony. Svou dráhu začínal v takzvaných kafanách, hudebních kavárnách, ve kterých se v té době, tedy v 60. a 70. letech, hrávala opravdu ta nejlepší hudba. Scházeli se tam všichni umělci a bohémové a vyměňovali si své zkušenosti. Byl to pro lidi takový ozdravný prostor. Toma a Silvana byli jako král a královna té doby a pro mne je strašně důležité, že jsem jim za to, co pro mě znamenali, mohla složit poctu. Něco podobného jsem udělala už v roce 2014, kdy jsem nahrála album Ascending s norským souborem Trondheim Solistene. Tímto albem jsem vzdala hold starým zpěvákům bosenské lidové hudby, přičemž pro norské hudebníky to byla naprosto nová zkušenost. Nikdy předtím takovou hudbu naživo nehráli. Tehdy jsem uzavřela jeden kruh a nyní jsem si řekla, že bych mohla poděkovat těmto dvěma velkým postavám jugoslávské populární hudby.

Jakým způsobem jste písně upravovali?

Nechtěla jsem moc zasahovat do aranžmá písní. Pouze dvě skladby na albu, ta první a poslední, odrážejí můj osobní přístup, to, jak jejich hudbu slyším já osobně, tedy bez velkého orchestru, bez pompézních aranží a velkého množství doprovodných nástrojů. Všechno mezitím je pak příběh, který vyprávím. Díky mě se snad o těchto umělcích dozvědí i ti, kteří o nich dosud neslyšeli. Mohou pak jít na YouTube a sami si dohledat originální verze písní a dozvědět se něco víc. Hned od začátku jsem věděla, že album nazvu For Him And Her, Pro něho a pro ni. Je to můj způsob, jak jim vyjádřit vděčnost.       

Můžete představit muzikanty, kteří se na albu podíleli?

Velmi důležité pro nás bylo nevzdalovat se příliš od originálních nahrávek. Něco z jejich zvuku jsem chtěla uchovat. Základem většiny písní je hlas a basa. V tomto případě je to úplně poprvé, co nepoužívám kontrabas, ale bezpražcovou baskytaru. Basistu Shyrkhana Agabeyliho, který má ukrajinské a ázerbájdžánské kořeny, jsem potkala v Bostonu, kde vystudoval Berklee College of Music. Když jsme jej poprvé uslyšela hrát, úplně mě dostal. Hned jsem věděla, že se musí stát součástí mého alba. To je tedy jediná modernizace zvuku, které jsem se dopustila. Jinak na albu slyšíme běžné kytary a mandolínu, které k Tomově a Silvanině hudbě patřily. Pak je tam akordeon, což opět souvisí s tím kruhem, který svou hudbou opisuji a uzavírám. Vrátila jsem se totiž ke svým hudebním začátkům, kdy jsem spolupracovala se skupinou Mostar Sevdah Reunion. Akordeonista Mustafa Šantić, který na mém albu hraje, je jedním z jejích zakladatelů. Mustafa má také velmi rád Tomovy a Silvaniny písně a dobře je zná. Natáčení s ním v Mostarské rockové škole bylo tedy velmi pohodové. Dále na albu máme klarinet – našla jsem úžasného klarinetistu Ismaila Lumanovského, který pochází z Makedonie, ale žije v New Yorku, kde má svou kapelu New York Gypsy All Stars Band. I on některé z těch písní znal. Dále je tam Bojan Zulfikarpašič, což je můj dlouholetý spolupracovník, který ovšem tentokrát nehrál na klavír, ale na perkuse a v první písni také na syntezátor moog. A spolu se mnou album produkoval. Do písně Čakaj me jsem potřebovala trubku, protože ji měl i Toma ve své originální verzi. Do této jedné skladby jsem si tedy pozvala Pantelise Stoikose z řecké Soluně. A zapomenout nesmím ani na housle. Všechny houslové party na albu, i když znějí jako malý orchestr, nahrál jediný člověk, Vladimir Ćuković. Je to koncertní mistr Vojvodinského symfonického orchestru a své party nahrál ve studiu v Bělehradě. Všechny tyto nástroje se k písním skvěle hodí a díky těmto hudebníkům se mi opravdu podařilo dosáhnout ideálního zvuku. Jediná místa, kde jsem experimentovala, jsou už zmíněná první a poslední píseň, kde jsem použila pouze hlas a basu, což je mimochodem můj oblíbený nástroj. Zemitý zvuk basy mám hrozně ráda. Ostatní písně pak připomínají způsob, jakým se aranžovalo v době Tomy a Silvany. Byla to doba velkých orchestrů, někdy hrálo dohromady až příliš mnoho nástrojů. A já jsem se pokusila tomuto zvuku částečně přiblížit. Snažím se také zpívat v původních tóninách, což zejména v Tomově případě – kdy jsem musela zpívat v „mužských polohách“ – bylo velmi náročné. Ale všechno to šlo naprosto přirozeně.

Je vaším cílem přitáhnout k Silvaně a Tomovi i mladší publikum?

Naše generace tyto zpěváky dobře zná a každý můj vrstevník umí zazpívat některou jejich píseň. Mladí lidé však toho ale o této hudbě moc nevědí. Byla bych tedy moc ráda, kdyby se i mladí díky mě o nich něco dozvěděli. Kdyby si uvědomili, že tyto hvězdy opravdu věnovaly hudbě své srdce a svou duši. Oba žili svou hudbou do úplného konce, nešetřili se. A to je i moje poselství dnešním mladým lidem: Když něco opravdu máte rádi, je třeba tomu věnovat veškerou svou energii. Toma a Silvana to tak dělali, a proto dodnes slýcháme jejich písně v rádiu a stále se jimi zabýváme. Neznám nikoho, kdo by tvrdil, že jejich hudba za moc nestojí. Vycházela totiž opravdu z jejich srdcí a duší. Bohužel jsem je nemohla vidět koncertovat naživo, ale když sleduji jejich vystoupení v televizi nebo na YouTube, uvědomuji si, že hudbě dávali opravdu všechno. A to mě fascinuje.