Damir Imamović: Mé album je jako milostný dopis

Damir Imamović: Mé album je jako milostný dopis
25. dubna 2020 World music, Aktuality Autor: Milan Tesař

Damir Imamović je hudebník a zpěvák z Bosny, přední interpret tradičního bosenského stylu sevdah. V pořadu Jak se vám líbí nám představí své nové album Singer of Tales a bude hovořit také o tom, jak jej v době dospívání ovlivnila válka v bývalé Jugoslávii. Rozhovor poslouchejte 30. dubna 2020 nebo později z audioarchivu.

Rozhovor s bosenským zpěvákem Damirem Imamovičem

Jak jste se vlastně dostal k bosenské tradiční hudbě sevdah?

Když jsem vyrůstal, obklopovala mě hudba. Pocházím z hudební rodiny. První kytaru mi koupil starší bratr, který byl muzikant. Hudbě se věnuje můj otec, můj dědeček byl slavný zpěvák a hudebník a i jeho sestra byla v období před druhou světovou válkou známou zpěvačkou. Naše rodina tedy žila hudbou a konkrétně stylem sevdah. Jako kluk jsem ale samozřejmě poslouchal i všechny možné další styly jako pop, rokenrol nebo jazz. Hudbu sevdah jsem pro sebe ve skutečnosti objevil až dlouho po dvacátých narozeninách. Sice jsem ty písně dobře znal, uměl jsem jejich texty, dokázal jsem je zahrát, ale musel jsem si k nim vypěstovat vztah, abych se jim mohl začít věnovat profesionálně. A to se stalo někdy kolem roku 2004 nebo 2005. 

Bylo náročné právě s touto hudbou prorazit?

V 90. letech se několik kapel snažilo prosadit na mezinárodní scéně world music. V té době však v samotném Sarajevu a vůbec v Bosně tato hudba nebyla příliš populární a ani ty kapely, které snažily prorazit v zahraničí, v Bosně moc nehrály. Vrátit tento hudební styl na výsluní pro mne tedy představovalo určitou výzvu. Byl to vlastně jeden z důvodů, proč jsem začal koncertovat právě v Sarajevu a proč jsem své písně nahrával přímo tady v Bosně a vystupoval na místních festivalech. Je to stará hudba, někteří lidé ji mají spojenou se starými časy, a pro mne bylo proto důležité najít nový způsob, jak ji nahlížet a jak ji hrát. A ještě jeden aspekt byl pro mne důležitý. Chtěl jsem hrát pro lidi, kteří hudbu poslouchají pozorně a nechtějí se jen bavit a opíjet. Proti zábavě samozřejmě nic nemám, ale mám rád dlouhé písně, které vyprávějí silné a zajímavé příběhy, a věděl jsem, že když začnu hrát na svatbách nebo k tanci, nebude to fungovat. Hudbu vnímám trochu jinak, a tak jsem musel na začátku trochu zabojovat, abych k sobě a k takovým písním posluchače přitáhl. Nakonec se mi myslím podařilo změnit způsob, jakým lidé na tuto hudbu nahlížejí.

Jak jste sestavoval své nové album Singer of Tales?

Vybírali jsme z velkého množství písní – mých autorských i lidových. Když jsme se rozhodli, že zdůrazníme roli příběhů, uvědomili jsme si, že musíme pokrýt opravdu velké množství typů písní. Sevdah jako žánr totiž zdaleka nenabízí jeden druh hudby. Postihnout na jednom albu celou tuto pestrou tradici bylo velmi obtížné. Album obsahuje například písně, které ve své době byly populární a kterým jsem se pokusil dát vlastní interpretaci. Pak jsou tam písně, které byly naopak pozapomenuté. Některé skladby by se daly označit jako hity, jiné jsou na poslech náročné. Snažili jsme se album pojmout jako jakousi pohlednici hudby sevdah nebo jako milostný dopis, ve kterém se vyznáváme ze svého vztahu k této hudbě a představujeme ji posluchačům. Na albu jsou také dvě moje kompozice. V jednom případě jsem zhudebnil text dramatika ze Sarajeva Almira Imšireviče, druhá je kompletně moje, hudba i text. A jednu původní skladbu pro toto album napsal bosenský básník žijící ve Švédsku Omer Ombašić. Píseň s krásným textem, která album otevírá, mi dal jako dárek. I tyto písně, které nejsou lidové, vyprávějí silné příběhy, které jsou pro tradici hudby sevdah příznačné.

Na album jste zařadil také lidovou píseň sefardských židů Adio Kerida. Má i ona nějaký vztah k Bosně a k hudbě sevdah?

Vliv židovské komunity na kulturu Sarajeva a dalších míst Bosny byl velmi významný, a to zejména právě v hudební oblasti. Na začátku 20. století působilo v Bosně mnoho židovských umělců a o jejich koncerty byl například v období mezi dvěma světovými válkami velký zájem. A někteří z nich se věnovali také hudbě sevdah. Písní Adio Kerida, kterou jsem na album zařadil, jsem této komunitě vzdal hold. Před druhou světovou válkou u nás v Sarajevu žilo asi 25 000 židů, dnes je to možná několik stovek. Před natočením alba jsem o této židovské tradici a konkrétně o této písni hovořil se sarajevským rabínem, úžasným člověkem. Řešil jsem, kterou píseň z židovské tradice na album zařadit, a on mi řekl, že závěrečné verše písně Adio Kerida napsal autor ze Sarajeva. Je to tedy mezinárodně známá sefardská píseň, ale část jejího textu je spojena s židovskou komunitou v našem městě. To byl pro mne dostatečně silný příběh, který mě motivoval k tomu, abych na album zařadil právě tuto píseň. Druhý důvod souvisí opět s jejejím textem. Sefardští židé byli v 15. století vyhnáni ze Španělska, odkud pak přesídlili do Osmanské říše a na jiná místa. Adio Kerida znamená Sbohem, má milovaná. Pro židy má tato píseň ovšem dvojí význam – jednak je to milostná písně, ale onou „milovanou“ je zároveň Španělsko, jejich vlast, z níž museli odejít a kterou milovali. Myslím, že mnoho Bosňanů prožívá podobné emoce. V naší hudbě sevdah najdeme podobné pocity ve vztahu k milované zemi. Prožili jsme genecidu 90. let po rozpadu Jugoslávie, mnoho lidí z Balkánu odešlo, nyní žijí po celé Evropě a mají k Bosně tento zvláštní vztah na pomezí lásky a nenávisti. Milují ji, ale mnozí z nich by se sem už nikdy nevrátili. Pro mne osobně je tedy tato píseň velmi důležitá.

Jak jste vůbec válku v Bosně prožíval vy? Bylo to v období vašeho dospívání…

Ta válka byla, ostatně jako všechny války, hrozná. Zanechá trauma, které tu bude po generace. V mém případě je však prožitek války spojen s hudbou. Na kytaru jsem se začal učit jako kluk, bylo mi čtrnáct nebo patnáct. Trávili jsme tedy dlouhý čas ve sklepě a nudili jsme se. Zatímco venku umírali lidé, můj starší bratr mě učil první akordy. Jako dítě se potřebujete někam posouvat, být aktivní. My jsme byli několik let zavření doma nebo ve sklepě a já jsem ten čas potřeboval nějak využít. Většinu toho času nám nefungovala elektřina a já jsem používal baterie ze starých automobilů a s jejich pomocí jsem napájel gramofon. Přehrával jsem si bratrovy desky – Jimiho Hendrixe nebo Deep Purple – a pokoušel jsem se tu hudbu sám zahrát. Někdy jsem baterii vypotřeboval v polovině písně… Válka tedy zanechala v mém životě a v mém pohledu na hudbu i na mou rodnou zemi obrovskou stopu. 

John Hinshelwood zpívá Emily Dickinsonovou

hinshelwood_called-backSkotský písničkář John Hinshelwood natočil album zhudebněných básní Emily Diskinsonové.

Regiony

Regiony

Tinitus skupiny Původní Bureš

13-PuvodniBuresChystáme rozhovor se skupinou Původní Bureš o novém albu Tinitus.

Krabice plná Folk Teamu

folk_teamVychází box se sedmi CD brněnské skupiny Folk Team.

Hudební výlet do Belgie

azmari_samaiPoslechněte si s námi přehled aktuální hudby z Belgie.

Trio komorního jazzu

trio_komorniho_jazzuO brněnském Triu komorního jazzu bude v pořadu Jak se vám líbí hovořit Roman Pokorný

Partneři

Harmonie_logo_velke_web