Alice in WonderBand: Náš pohyb míří ke kořenům

Rozhovor s Anou Vrbaški z dua Alice in WonderBand

Vaše duo představuje originální hudebně-pohybový koncept. Jak jste se k něm dostali?

Projekt Alice in WonderBand existuje už 24 let a za tu dobu jsme vícekrát změnili hudební styl a také jsme se věnovali mnoha různým výzkumům. Začali jsme jako kapela s nástroji, ale zároveň jsme se věnovali také divadlu a tanci, takže pro nás bylo náročné během koncertů stát na jednom místě. V roce 2013 jsem objevila takzvanou body music, při které se místo nástrojů používají různé údery a další zvuky lidského těla. Tehdy jsem se ve Varšavě účastnila workshopu jednoho italského odborníka a fascinovalo mě, jak mohu svým tělem a hlavně pohyby svého těla – při chůzi nebo tanci – vytvářet zvuky, které mohou být součástí hudby. Vaše tělo se v takovém případě nepohybuje podle vnějšího rytmu, ale samo ten rytmus udává, samo je hudebním nástrojem. Pohyb se pak spojuje s různými symboly a i to je na tom zajímavé. Důležitá je také komunitní role tohoto umění. Kdekoli pořádáme workshop nebo koncert, lidé se k nám přirozeně přidávají, protože každý umí tleskat nebo dupat. Okamžitě tedy začneme s publikem spolupracovat. A i když jde o koncert, kde by jinak publikum bylo pasivní, zveme je ke spolupráci. Mne i mého partnera Marka Dinjaškiho tento způsob práce okamžitě zaujal, protože jsme věděli, že je to možnost, jak tvořit se svými posluchači komunitu. Kamkoli přijedeme a kdekoli vystupujeme, stáváme se součástí komunity a to je v umění to nejdůležitější.      

Odkud především čerpáte inspiraci?

Nejsem odbornice na etnomuzikologii, takže hovořím z pohledu amatérského badatele. Ale body music je nejstarší způsob interpretace v historii lidstva. A stejně tak je to něco, co nacházelo uplatnění při setkávání lidí před padesáti i před sto lety. Kdekoli se lidé společně setkali a například něco oslavovali, byla tam taková hudba přítomna například v podobě dupání nohama a zpěvu. Ano, mohly u toho být i hudební nástroje, ale já chci spíš poukázat na to, že hudba tam mohla existovat i bez hudebních nástrojů. To je základní koncept. V některých kulturách je pak toto pojetí hudby mnohem rozšířenější. Například mezi Romy v Maďarsku je běžné, že při zpěvu pleskají rukama do svých vysokých bod. Jde tedy o praktický výzkum toho, co se skutečně ve folkloru různých národů používá. My pak tyto prvky využíváme ve svém projektu s názvem Rikataka – Nový balkánský rytmus.    

Jakým způsobem písně aranžujete?

Záleží na každé písni, ale důležité je, že nearanžujeme pouze hudební složku, ale pracujeme i s pohybem a s tancem. Když posloucháte naše album, neslyšíte úplně všechno, co v naší hudbě je. Při koncertě totiž přímo cítíme energii živého vystupování. Když tedy pracujeme na konkrétní písni, většinou se rozdělíme. Já mám na starosti melodii a harmonii, vytvářím doprovodné vokály a celkovou atmosféru, zatímco Marko aranžuje rytmus těla, který je napojený na náš pohyb. Každá píseň má také příběh, který vypráví, a pro nás je velmi důležité, aby náš pohyb a tento příběh byly v souladu. Náš pohyb na pódiu se liší od klasického baletu, který obvykle směřuje vzhůru „k nebi“. My spíše pohybem vytváříme příběh, který je ukotvený směrem k zemi, ke kořenům, a odkazuje až někam k prehistorickým rituálům. Jakmile tedy máme vytvořený základ harmonie a rytmu, začneme skladbu společně zkoušet a vytváříme celkové aranžmá hudby i pohybu. Většinou to není úplně racionální proces, necháme se inspirovat i naším nevědomím. Například jsem původně vůbec netušila, že ze skladby Mesečinka vznikne vlastně popová píseň, jejíž basová linka mi připomíná Beatles a že harmonie, kterou v pozadí hrají klávesy, mi bude připomínat The Doors. Takové věci neplánujeme. Začneme si s písní ve studiu pohrávat a ono to nějak dopadne.    

Máte už nápady na další album nebo projekt?

Máme nápady hned na několik nových projektů. Na sociálních sítích jsme zveřejnili video nahrávky různých lidových písní, takže máme momentálně asi deset nových písní, které už bychom mohli dát na příští album. Problém je ale právě to, že se o nás musí vědět. Proto se musíme starat také o administrativu, komunikovat a to nám zabírá hodně času. A protože se teď staráme hlavně o propagaci současného alba, nemáme zatím čas věnovat se něčemu novému. Rádi bychom měli víc času a také by se nám hodily nějaké finance, abychom mohli jít hned do studia. Jsme také dál v kontaktu s naším producentem Goranem Vujičinem z Nového Sadu, který do značné míry spoluvytvářel zvuk, který slyšíte na albu. Také s námi jezdí jak zvukový designér na důležité koncerty. Společně hodně přemýšlíme, jak správně nahrát body music, jak pracovat s hudebními samply, které v nahrávkách používáme. Takže jsme ve skutečnosti takové tvůrčí trio. Chtěli bychom s ním spolupracovat i v budoucnu, a tak jsme dál hodně napojeni na jeho studio a na jeho způsob práce.  

V jakém prostředí nejraději vystupujete?

Rádi vystupujeme na velkých i malých pódiích a na velkých i malých festivalech. Můžeme vystupovat v bytě i v cirkusu. Hráli jsme na velkých festivalech s mnoha tisíci diváků. Opravdu nemáme problém s žádným prostředím. Rádi spolupracujeme s publikem a všude tam, kde je to možné, se nám líbí. Máme rádi kvalitní zvuk a dobré pódium.