Listověj: Vlci (recenze CD)

Folková skupina Listověj vznikla jako volné pokračování kapely Žalozpěv. Vlastně ji tvoří tři ze čtyř původních členů – kromě baskytaristy Petra Novotného. I ve třech však dokážou Jirka Nohel (kytara), Markéta Štouračová (klavír, flétna) a Aleš Tomek (elektrické housle) vyprodukovat velmi plný zvuk, který dokresluje naléhavost Nohelových textů. „Tyhle písně jsou modlitbou za krajinu,“ říká kapelník Listověje a přirovnává je k „řece, která odnáší moje slzy“. Právě řeky, ale také lesy, stráně, květiny, mraky i kmeny jsou hlavními dějišti a současně hrdiny zde zhudebněných veršů.

Nohelovy verše jsou prosté, ale přitom nikoli prvoplánové. Autor v nich pracuje s metaforami a personifikacemi a posluchač má na výběr, zda se soustředí více na krásu jazyka, nebo poetiku popisovaných scenérií: „Chtěla by si vlasy rozpustit / Ohře divoká / procitnou na louce / plné tužebníků / opřít se o nebe, o skálu / o věčnost.“ Z labyrintu přírodní lyriky sem tam vykoukne obyčejný lidský příběh jako například v písni Po setmění: „Jako by to bylo včera / táta mě učil jezdit na kole / léto zvolna usínalo / v babiččině stodole.“ Album má také rozměr ekologický („Na smutné tváři hynoucích lesů / kyselý se vpíjí déšť“) a psychologický („Svědomí jako malé dítě nezmohlo vůbec nic / Jsou vlci, před kterými nelze utéct“). Celkovou harmonii (ve smyslu souladu, nikoli akordů) dotváří Nohelův charakteristický hlas i decentní a přitom dostatečně intenzivní doprovod.

Kapelníkův hlas, který může někomu připadat jako lehce patetický, vyvažují doprovodné vokály a zpívaná citoslovce, evokující melodický folk z 80. let. K folkové scéně, jak jsme ji znávali před lety, nepřímo odkazuje i sólový projev Markéty Štouračové. Vlastně celý zvuk alba je sympaticky retro v tom smyslu, že se Listověj nesnaží o žádné moderní prvky. Je zdravě konzervativní v tématech textů a konzervativní je také ve zvuku. Absenci basy coby rytmického nástroje suplují v některých momentech housle, jinde například klavír a posluchač nemá pocit, že by něco důležitého chybělo.

A přes to všechno jsou Vlci vlastně velmi současná nahrávka. Nejen pro ekologickou stopu v titulní písni, ale i díky závěrečné skladbě Lukov, věnované popravenému knězi Janu Bulovi. Připomínat si zvěrstva komunismu je totiž stále aktuální. A je hořce krásné, když to někdo dokáže poetickými slovy: „Za Lukovem srp udeřil do klasů / smýkaly se kmeny v boroví.“

Vydáno vlastním nákladem
Rok vydání: 2018
Žánr: folk
Celkový čas: 37:35

www.listovej.cz